Válka s Warrenem

4. Kapitola

Seděli jsme spolu na kávě a povídali si o různých věcech.
Musím uznat, je docela opravdu milý.

,,Mně to nedá," upila jsem si kávy. ,,co si tak najednou změnil tvé chování vůči mně?"

Čekala jsem nejrůznější odpovědi.
Jako například: ,,Chci tě jen dostat z kalhotek."

Ale nakonec z něj po pár vteřinách přemýšlení vypadlo: ,,Možná ses mi prostě začala líbit." Mykl rameny.

Líbí se mi, jak je sebejistý a odvážný, a proto mu musím ten hřebínek trošku srazit. Hehe.

,,A co když ty mně ne?" Nadzvedla jsem tázavě obočí.

,,Podle tvých pohledů si troufám říct, že sprostě lžeš." Nahodil zase pohled ala kalhotky strhující úsměv. Teda ne, že by to tak fakt bylo, ale to prostě každá žena na každém chlapovi pozná.

Jen jsem si povzdychla a ani jsem se k tomu nevyjádřila. Má tak trochu pravdu.
Je to docela takový idol žen. Tmavě hnědé polorozcuchané vlasy, co doplňují zářivě oceánovité oči, které vytvářejí takový velký kontrast, že netušíte. Tvrdé mužské rysy v obličeji. Výrazné lícní kosti a plné rty.
Každý den se obléká do práce, tak elegantně. Černé kalhoty, košile, přes ruku sako. Kravaty zásadně nenosí. V ruce tašku s notebookem.

V jednoduchosti je krása.
.
.
.
Koukla jsem na hodinky a zděsila se, že je už půl čtvrté odpoledne. Tak dneska jsem kompletně zazdila práci.

,,Pecka, dík Parkere," zašklebila jsem se. ,,zítra mám mít dodělané webovky pro paní Johnsnovou. Takže dneska jedeme přes čas." Pousmála jsem se, ale byla jsem naštvaná.

,,Vždyť to se stihne úplně krásně." Dopil v klidu kávu a šel zaplatit.

Když jsme se vrátili na firmu, tak už tam nikdo nebyl. Už skoro tma, podzimní počasí pohltilo město a začalo dost pršet.

Ukázala jsem mu práci, co mám už hotovou a řekla mu, co musím ještě dodělat. Nebylo toho zas tolik, ale chtěla jsem ho trošku poškádlit, že bude muset pracovat přes noc.

V čem vlastně spočívá naše práce? Já domlouvám schůzky, dělám návrhy stránek, kreslím a vytvářím loga firem. Spíše design. Někdy, když máme hodně práce, jako teď, tak i stránky programuju, ale normálně to dělá Parker.
Dělá animace, fotky, a všechno to, co si vymyslím on slepuje dohromady.

Už jsme měli skoro hotovo, proběhli poslední úpravy a měli jsme klid. Po třech hodinách. Zvládli jsme to krásně.
Poděkovala jsem mu za pomoc.

Venku se rozvířil prudký déšť a mám pocit, že i kroupy.

,,Co říkáš na to, že objednám jídlo a počkáme než to ustane?" Navrhl a já začala horlivě přikyvovat, protože jsem za celý den měla jen crossan k snídani.

Celý den jsme si povídali, ale v  posledních minutách to začalo být takové divné. Mluvil čím dál tím pěkněji. Bylo mi jasné, o co mu jde. Venku prší, je tma. Na balení holek, jako stvořené.

Objednal nám čínu a zachvilku tu byl kurýr, který si zasloužil andělské spropitné za to počasí.

Dojedli jsme. Vzala jsem mu prázdnou krabičku od jídla z ruky a chtěla jsem je vyhodit. Jenže si mě přetočil k sobě a asi milisekundu mi koukal do očí a pak se mi přisál na rty.
Zůstala jsem trošku v rozpacích, ale polibek jsem mu opětovala.
Který, ale náhle skončil, odtrhl se a tak trošku mě jemně odsunul od sebe.

,,Promiň, to se nemělo stát." Ani na mě nekoukl, vzal si tašku a rychle zmizel z kanceláře.

Co to mělo sakra znamenat?!