Válka s Warrenem

3. Kapitola

Přilítla jsem na firmu jako neřízená střela, protože jsem zase opět nestíhala. Tedy, zaspala jsem. Krásný tři hodiny meškám a právě na mě čeká zákazník někde v kavárně už pěknou půl hodinu.

Nejen, že jsem si včera v kanclu zapomněla telefon, ale i diář, kde jsem měla napsané, kde se máme sejít. Takže jsem musela letět sem abych se koukla.

,,Kde je Parker?" Zeptala jsem se své kolegyně. Kde zas lítá prokrista pána. Když ho člověk potřebuje, tak tu není.

,,Jel na schůzku." Prohodila stále hledíc do laptopu. ,,Na jakou schůzku? Jako na mou schůzku?" Vyštěkla jsem, ale nečekala na odpověď a zabouchla dveře od kanceláře.

Nechápu, co ten chlap dělá, ale vůbec se mi to nelíbí. Nevěřím, že mi chce jen pomoct. To mi na něj prostě nesedí.
.
.
Když jsem dojela do kavárny na schůzku, doopravdy tam seděl s naší potencionální zákaznicí.

To si dělá srandu, nebo o co mu jde.

Nahodila jsem falešný úsměv, co používám v práci a vešla dovnitř.

,,Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, snad mě můj kolega zcela zastoupil." Řekla jsem to tak aby vypadalo, že nejsem překvapená proč tady sedí můj zaměstnanec, co nemá ani nic společnýho se schůzkama.

,,Ano, zajisté. Váš kolega je moc milý a zastoupil Vás na stoprocent." Vydechla se zamilovaným pohledem na Parkera.
Trošku jsem nadzvedla obočí, ale posadila jsem se k nim.

Domluvili jsme se perfektně. Tedy spíš ona a Parker. Já tam seděla, jak kdybych byla křen.

Rozloučili jsme se a kvůli Parkerovi máme další kšeft. Heh. Aspoň k něčemu je dobrej. Paní totiž na holky moc nebyla.

,,Tak a teď mi vysvětli, co to mělo sakra znamenat?" Vyjela jsem na něj. ,,Myslíš to, že jsem ti právě domluvil práci a pomohl ti?" Zeptal se provokativně. ,,Za to ti děkuju, ale stejně," nedala jsem si říct. ,,proč si najednou na mě tak... hodný?" Řekla jsem dost zamyšleně.

,,Proč bych na tebe neměl být milý?" Dělal jakoby to bylo u něj normální.

,,Protože normálně jsi jako osina v zadku?" Uchechtla jsem se.

,,To jsem jako neslyšel. Nepůjdeme na to kafe, když už?" Hodil po mně takový divný pohled.

Balící pohled ala Parker?

,,Máme dost práce Parkere, nemůžu kafíčkovat." Zamračila jsem se na něj. ,,Jednou tě to snad nezabije ne? A říkej mi Warrene, když už si tykáme."

,,Ah, tak dobře teda, Warrene. Ty mi už nemusíš říkat protivná šéfko, stačí Dahlie." Vydechla jsem.

,,Máš pěkné jméno," pousmál se. ,,co znamená?" Zeptal se.

,,Nevěděl si moje křestní jméno? A je to druh květiny." Zazubila jsem se na něj.

,,Dahlie." Mé jméno vyslovil s takovou jemností, až to bylo pěkné.

,,A co, dala ti aspoň číslo, když tě svlíkala pohledem?" Snažila jsem se převést téma jinam.

,,Dala, ale řekl jsem, že mám přítelkyni." Řekl úplně normálně, jakoby se nechumelilo.

,,Ty máš přítelkyni?"

,,Ne, jen se mi nelíbila." Začal se smát.

,,Ty seš docela parchant, že?" Taky jsem se zasmála.

,,To teda nejsem mladá dámo. Ty bys dala číslo chlápkovi, co slintá, když tě vidí?" Založil si ruce na prsou.

,,No to nedala, ale nedám ho ani tobě a to si téměř slušný chlap." Uchechtla jsem se.

,,Pozdě, včera jsem si z tvého mobilu zavolal na svůj a uložil si číslo." Ďábelsky se usmál.

,,Zmetku!"

,,Stačí Warrene, krásko."

Tak tohle se mi přestává líbit.