,,Christino, mé dítě, jsi připravena? '' ,,Jsem, anděli, jsem připravena! ' ' Vydechla jsem.
,, Postav se ke zrcadlu má drahá, neměj strach.''
Odhodila jsem hadr stranou,postavila jsem se k zrcadlu... A...Najednou...Nevím kde...Nevím jak... Vyšla jsem ze šatny. Ne dveřmi, zrcadlem. Kolem mě byla tma. Za mnou se rozsvítila pochodeň. Pomalu jsem se otočila s úsměvem na rtech. Spatřila jsem Hlas. Hlas není anděl, já bláhová! Hlas je muž! S maskou. Proč ji má ale pouze na půl tváře. Možná že si chce pouze skrýt svojí identitu?
,, Christino, dnes jsi zářila. Odpočiň si.'' Potácela jsem se ze strany na stranu. V tom se Hlas přiblížil ke mně. Nadechla jsem se a...padla mu do jeho otevřené náruče.
Těžko říct jak dlouho jsem spala.
Probudila jsem se až u vody,tou vodou myslím jezero v podzemí. Viděla jsem svůj odraz ve vodě. Hlas byl za mnou, pluli jsme na poklidné hladině jezera. Všude kolem byly svíčky a mlha. Byli jsme bezpochyby v katakombách, samozřejmě pod Operou. Věděla jsem že je zde podzemní jezero, ale nikdy jsem u něho nebyla...Naše loďka narazila na mělčinu. Ospale jsem otevřela víčka. Před námi byl dům...v podzemí?! Hlas mi podal ruku, ale já se jen ustrašeně stáhla na polštář v loďce.
,, Omlouvám se mademoiselle, prosím, pojďte za mnou. ''
Otevřel přede mnou dveře domu v podzemí. Viděla jsem kamenné zdi, hnědě čalouněné. Ve zmatku jsem vpadla dovnitř. Rozkoukávala jsem se po pokoji. Hlas stál u dveří. Chvilku jsem pozorovala jeho napůl odhalenou a velmi klidnou tvář, a pak jsem to nevydržela. Opřela se o sloup, sklonila hlavu do svých dlaní a začala plakat...
