Hlas bezpochyby mé slzy pochopil. On přede mnou poklekl na kolena a řekl: ,, Je to tak, Christino... Nejsem nikdo jiný než Erik.''
,, T-ty jsi mě podvedl! Jak jen můžeš?! Já ti věřila, slepě jsem se ti odevzdala! Co se mi teď stane?! Jak dlouho mě zde hodláš držet?! Co jsi zač?!'' Stále jsem brečela, ale už méně. Erikovi, stále na kolenou, začali stékat po polovině tváře a masce slzy. Nikdy bych si nepomyslela že uvidím svého anděla hudby plakat, dokonce ani že jej kdy uvidím. Zavřela jsem oči, nebylo mi Erika líto. Bezmyšlenkovitě jsem se nadechla a mé hbité a dlouhé prsty rychle odkryli bílou masku Erikovu. Vydal ze sebe ten nejhorší výkřik lidského utrpení.
,, To jsem já! Tak tohle jsi chtěla vidět ty malá zvědavá Pandoro?! Ty prolhaná, mizerná bídnice!'' Hrozně jsem se lekla a rychle si klekla k podlaze. Cítila jsem ho, byl nade mnou. Po chvilce jsem se odvážila pohledět na něho. Byl znetvořený...na polovinu obličeje? Začínalo mi Erika být líto. Jaký život musel prožít? Všimla jsem si siluety mezi závěsy u varhan. Kdo to jen může být? Erik si se svými rozklepanýma rukama nandal zpátky masku.
,, Ach, Christino. Proč?''
Ukázala jsem prstem na závěsy... Erik jen klidně vstal a šel k nim. Rozhrnul je a já viděla...sebe?!
T-to je figurína, a vypadá jako já! Měla na sobě nádherné svatební šaty a závoj. Hned mi došlo za jakým účelem mě sem Erik přivedl: Chce mě mít za svou ženu.
