Tep srdce se mi prudce zvýšil, ne...klesá. Proč? Jakto že? Nevím jestli si to mám přiznat. No, dobře...Bylo mi Erika líto. Co asi prožil za život? Je tohle vůbec život? Jak dlouho je v katakombách? Ubohý, nešťastný Erik. Nevěděla jsem co mám dělat. Po tvářích mi stékály studené slzy. Vstala jsem ze země a došla k Erikovi. Díval se na mne svýma tajemnýma a krásnýma očima.
,, Eriku, Prosím...Jestli mě miluješ nech mě jít. Někdy tě navštívím, přísahám! Jen mě nech jít!''
Erik pomalu zavřel svá oční víčka...
,, Ovšem má drahá Christino. Však ty se vrátíš, přijdeš se podívat na mě, na ubohého, nešťastného Erika.''
Při těhlech slovech mi došlo že nemám na vybranou. Musím ho znova vidět, jinak zemře...
