Now you know me | LARRY✔️

#7

7.12., úterý

„Pa, mami!" zavřel jsem za sebou dveře domu a s úsměvem pozdravil Louise, který mi obojí ihned oplatil.

„Stavil by ses se mnou ještě do lékárny?" poprosil mě se strachem v očích,
„Něco od tama potřebuju a bohužel to dost spěchá, takže tam musím ještě před začátkem tělocviku.

„Nechceš si doufám koupit obinadlo, aby sis obvázal ruku a vymluvil se na naraženou ruku, že nemůžeš cvičit?" snažil jsem se vypadat - pokud možno - co nejdůležitěji, abych ho více rozesmál. Bohužel se jen slabě uchechtl a pokračoval ve svém proslovu:

„Ne, to ne. V tělocviku nikdy nepodvádím a vždycky cvičím - i kdybych měl smrtelnou chorobu, tak se prostě budu hýbat!"

Na jeho přání jsme tedy vystoupili o zastávku dříve než obvykle a zašli do menší lékárny naproti. Myslel jsem si, že si jde vyzvednout nějaké léky nebo tak něco, když tolik spěchal, on se však postavil k pokladně, kde vydávali bez lékařského předpisu, což mě trochu zmátlo. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru mezi Louisem a mladou hezkou lékárnicí, chvíli mi dokonce připadalo, že s ní Louis flirtuje. Nakonec z toho však vyšlo pouze to, že si toho Louis vzal více najednou a potřeboval se s ní jen poradit, co a jak užívat. Zaplatil platební kartou, poprosil slečnu o menší tašku, do níž vše uložil, a s poděkováním a následným rozloučením jsme odešli.

Přestože jsme se dnes zdrželi, byli jsme před tělocvičnou první, pokud tedy nepočítám Nialla, který jako vždy seděl na lavičce a čekal, až přijde trenér a odemkne šatny. Když si ho Louis všiml, zatáhl mě za schodiště, aby nás blonďák neviděl, a šeptem mě poprosil, jestli bych s ním nemohl jít na záchod a dát na něj pozor, kdyby náhodou zkolaboval až si vezme léky. Souhlasil jsem a šel jej doprovodit.

Batoh si položil na zem, tašku s věcmi z lékárny na okraj umyvadla a začal ze sebe svlékat horní svršky. Nehybně jsem stál na stejném místě a zmateně na něj hleděl, proč to dělá.

„Prosím tě," když už měl na sobě jen krátké tričko, ukázal na tašku za mnou,
„Je tam taková malá lahvička dezinfekce a balíček tamponů. Nalil bys trošičku na jeden a podal mi ho?"

Bylo vidět, že spěchá, proto jsem neváhal a bez otázek, na co to vlastně potřebuje, udělal, co mi řekl a podal mu tampon s dezinfekcí. Vyhrnul si tričko a mně se tak naskytl pohled na jeho odhalenou potetovanou hruď, která byla poněkud zohavená několika ne moc hlubokými ránami pod žebry, špinavými od krve. Jakmile se tekutinou dotkl citlivého místa, zasyčel bolestí. Nemohl jsem se na něj dívat, jak se trápí, a radši mu s ošetřením pomohl, i když mou pomoc ze začátku striktně odmítal. Dotkl jsem se oné rány a snažil se ji vyčistit tak, abych mu způsobil pokud možno co nejméně bolesti.

„To se ani nezeptáš, co se mi stalo?" pozoroval mě při práci a zároveň hlídal dveře, jestli někdo náhodou nejde.

„Říkal jsi, že se nemám zajímat," povzdechl jsem si,
„Stejně bys mi to neřekl, tak proč bych se měl ptát."

„Pravda," pousmál se a počkal, až z tašky vytáhnu další potřebné věci,
„Ještě než na to dáš krytí, je tam mast na rychlejší hojení ran..."

„Vidím, že se v tom nějak vyznáš," sáhl jsem po masti a rychle se k němu vrátil,
„Stává se ti to často?"

„Obvykle jsem na to sám," mezitím, co jsem místo důkladně mazal, hleděl mi do očí,
„Prosím, neříkej to nikomu..."

„Neboj, nechám si to pro sebe. Akorát si budeš muset vymyslet výmluvu pro trenéra, až se tě bude ptát, proč necvičíš..."

„Ne, to nějak zvládnu - přece tam nebudu jen tak sedět!"