Now you know me | LARRY✔️

#16

16.12., čtvrtek

„Nevíte, kam šel?" ptal jsem se všech kolem sebe, jestli náhodou nezahlédli Louise.

Měl jsem o něj strach - po volné hodině nepřišel na odpolední vyučování a nikde o sobě nedal vědět. Poprvé za poslední dva týdny jsme spolu nešli na oběd, jelikož jsem si potřeboval zajít na záchod a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že prostě zmizel. Psal jsem mu, ale neodepisoval. Volal jsem, ale ani jednou mi to nevzal.

„Sakra, kde je?!" zmatkoval jsem a chystal se po několikáté vytočit jeho číslo.

„Říkal, že si potřebuje ještě něco vyřešit, tak šel asi k doktorovi nebo domů," uklidňoval mě Jerry, jeho a Niallův dobrý přítel,
„Neboj, určitě se mu nic nestalo."

„Tak proč mi nebere telefon nebo mi aspoň neodepíše, že je v pořádku?" nervózně jsem chodil tam a sem a představoval si všechno, co se mu mohlo stát, od rvačky s nějakým úchylem přes kousnutí psem nakaženým vzteklinou až po jaderný útok. 

„Prosím tě, Harry, moc to řešíš!" posadil mě, abych se konečně zklidnil a začal se soustředit na školu,
„Třeba u sebe zrovna nemá mobil, nebo něco řeší s doktorem... Nemůže se ti pořád věnovat!"

„Ale mohl mi o tom dát vědět, než se vypařil," stěžoval jsem si mu.

„Musíš si začít zvykat, pokud s ním chceš chodit," naposled si před zazvoněním na hodinu ukousl trochu ze svačiny.

„Jak víš, že-" učitel naši konverzaci bohužel přerušil dřív, než jsem ji vůbec stihl začít, a hnal nás do učebny se slovy, že bychom si měli s naší závěrečnou prací pospíšit, nebo nás na pololetí z předmětu neklasifikuje. 

Jakmile skončila poslední hodina a zaregistroval jsem na svém displeji příchozí hovor od Louise, neváhal jsem a bez rozloučení jsem vyběhl co nejrychleji ze třídy a přijal hovor.

„No konečně!" oddechl jsem si, když jsem zase slyšel jeho hlas,
„Kde si byl, prosím tě, že jsi mi nemohl zavolat?!"

„Klídek, jen jsem si doma musel něco vyřídit s rodiči, tak jsem šel o něco dřív," mluvil jakýmsi podivným tónem, jako by ho snad něco, co nemám možnost vidět, nutilo se smát.

„Kde jsi teď?" seběhl jsem schody s očima stále upřenýma do země.

„Stačí se kouknout před sebe..." ozvalo se dvakrát, jako by stál přímo přede mnou a mluvil přitom do mobilu.

Trhl jsem s sebou a když jsem ho zahlídl opírat se o motorku před budovou školy s rukama v kapsách a mluvit do mobilu, zavěsil jsem, schoval mobil do kapsy a běžel za ním. Zastavil jsem se až těsně před ním, když mi došlo, že ho vlastně obejmout nemůžu, jak jsem měl prvně v plánu.

„Co tu děláš?" vydýchával jsem se z šoku a zmateně jsem si prohlížel nejdříve motorku, potom jeho samotného.

„Říkal jsem si, že bych tě mohl vzít na projížďku městem a mohli jsme si projít obchody, když jsou ty Vánoce a všude se šílí z vysokých vánočních slev," usmál se.

„Ta je tvoje?" důkladně jsem si ten úchvatný model před sebou osahal.

„Otcova," tipl svou cigaretu,
„Šlohl jsem mu ji po tom, co jsme se pohádali."

Chtěl jsem mu udělat přednášku o tom, že krást se nemá, ale všechno jsem rázem zapomněl, když mou pozornost upoutal čerstvý škrábanec na jeho zarudlém líčku. Natáhl jsem k němu prsty ve snaze, že si to prohlídnu více z blízka, on sebou však škubl a začal mě přesvědčovat, že to nic není, nemám to řešit a radši mám nasednout. Na jeho povel jsem si nasadil helmu, počkal až se usadí a sedl si za něj. Nastartoval.