Now you know me | LARRY✔️

#3

3.12., pátek

Od rána jsem nemyslel na nic jiného, než na to, že je konečně pátek. Skupinu deseti kluků, mezi nimiž jsem byl i já s Louisem, dnes čekaly pouze čtyři hodiny praxe, namísto šesti hodin ve škole, které si dnes musely odřít pro změnu holky. Praxe jsem měl rád, kvůli nim jsem se na školu hlásil. Vždycky jednou za dva týdny jsme si v pátek mohli přispat, jelikož nám hodina začínala až v deset dopoledne, a pak jsme jeli do centra města, do místního fotografického ateliéru, kde jsme měli sraz s naším mistrem, který nám později zadal téma, co, kde a jak budeme fotit. Dali jsme si cca dvouhodinový rozchod po městě a poté se zase sešli na původním místě, fotografie si navzájem prohlídli a zhodnotili, mistr nám výsledné práce oznámkoval a mohli jsme jet zpátky domů. Pro milovníka focení a přírody (jako jsem já) doslova ráj na zemi!

Ráno jsem si pěkně přispal a teprve před půl devátou jsem se vydal směr zastávka. Normálně pro mě jezdí Louis, jelikož má můj dům po cestě, centrum je však opačným směrem, což znamenalo, že dnes jsem ho jel poprvé vyzvednout já. Nastoupil na třetí zastávce a jakmile mě v tom davu zahlédl, mávl na pozdrav a přisedl si na volné místo vedle mě:
„Ahoj!" usmál se.

„Čau," odpověděl jsem rychle a zase upřel zrak na věci odehrávající se za okny vozidla.

„Zajímalo by mě, co budeme dneska dělat, celkem se na focení těším," začal s nějakým tématem pro konverzaci,
„Akorát škoda, že je na to taková zima... Snad z toho třesu nebudu mít jen rozmazané fotky!"

„Hm..." houkl jsem tak trochu uraženě.

Ještě než se se mnou začal hádat, skočil mu do řeči jeden z našich spolužáků, který nastupoval na další zastávce hned po něm. Naposledy si mě s odfrknutím prohlídl a pak už se věnoval jen jemu. Postupem času k nám nastupovalo čím dál více lidí z naší skupiny, až jsme se nakonec na předposlední zastávce sešli všichni.

„Harry?" vyrušila mě cestou do ateliéru čísi ruka na mém rameni,
„Tedy... jmenuješ se tak, ne?"

„J-jo, to jsem já," zakoktal jsem se, když mi došlo, kdo se se mnou snaží navázat konverzaci,
„Zoe? Vlastně Zayne! Promiň, ještě si nedokážu-"

„Zvyknout na to, že jsem kluk?" hloupě se usmál a poupravil si brýle, aby lépe viděl.

„Ne, to ne, spíš mi dělá problém zapamatovat si takhle rychle nová jména..." ustaraně jsem si prohrábl vlasy.

„V pohodě, já tě za to nezabiju!" pořád se tak divně smál, jako by jel na drogách, nebo spíš pravidelně navštěvoval psychiatrické léčebnu, ale neměl jsem mu to za zlé.

Zayn (dříve Zoe) je transsexuál. Přesněji řečeno, narodil se jako holka, ale zhruba před rokem se rozhodl, že bude klukem. První den školy jsem za něj děkoval Bohu, protože jsem alespoň nebyl jediný, na koho ve třídě tupě zírali, když přišel s coming outem, koho pomlouvali a šikanovali. Abych pravdu řekl, kdyby tehdy neřekl, že tam dole není kluk, ale holka, nepoznal bych to na něm. Opravdu se na první pohled zdá, že je to kluk se vším všudy. Tedy, do doby, než na vás promluví (jeho hlas teprve začal mutovat, takže se podobá spíše zmutovanému křečkovi, než-li chlapskému chrapláku...). Co je ještě nutno podotknout, je fakt, že je - stejně jako já - gay. A když říkám gay, tak myslím opravdový gay. Jeho ženská chůze a submisivita (kterou dával najevo hodně zvláštními způsoby) tomu dodávaly grády.

„Chtěl jsem se zeptat ohledně toho filmového projektu, jestli bys ho třeba nechtěl dělat se mnou," několikrát se kousl do rtu a pečlivě si prohlédl mou tvář.