Now you know me | LARRY✔️

#14

14.12., úterý

„Poslední tělocvik si nemůžeš nechat ujít, co?" první, čeho jsem si všiml, když jsem ho zahlédl stát na zastávce, byla velká taška se sportovním úborem, která mu ležela u nohou.

„Přesně tak," uchechtl se a oplatil mi pozdrav.

Autobus tu byl tak akorát. Sedli jsme si vedle sebe na stejná místa jako včera a povídali si o všemožných věcech, co nás ještě dneska a ve zbytku týdne čekají. Pozorně jsem si prohlížel jeho dnešní outfit a sám pro sebe jsem se musel pousmát - přece jen se mi ho podařilo dostat do vánoční nálady! Pod kabátem vyčuhoval límec pleteného svetru s vánočním motivem.
Jak roztomilé!

Bylo úterý, což znamenalo, že první dvě hodiny strávíme v tělocvičně. Vešli jsme do šaten a odložili si věci do skříněk. Dneska jsme tu byli výjimečně první, dokonce ani Niall nečekal převlečený na lavičce s mobilem v ruce, jako tomu bylo každý den. Rozhlídl jsem se kolem po místnosti. Přesně tady, dva týdny zpátky, to všechno začalo. Najednou se můj pohled na úterky obrátil o 180 stupňů. Předtím mě ve škole nic nedrželo, ovšem teď mě s ní pojilo jakési pouto, které mě za žádnou cenu nechtělo nechat jít. Rázem mi střední začínala dávat smysl. Mou pozornost upoutal Louis v bílém tílku a rudých kraťasech. Seděl na lavičce a zavazoval si tkaničky u bot. Před chvílí se navoněl drahou kolínskou, která šatnu nádherně provoněla. On byl tím důvodem, kvůli němuž jsem tu chodil.

Pomalu mi začalo docházet, kam tohle všechno směřuje - ne, to je nemožné, namlouval jsem si, nemůžu se přece...

Z přemýšlení mě z ničeho nic vyrušila banda sportovců, která s hlasitou ránou do dveří vrazila dovnitř. Popadali se za břicho smíchy, pokřikovali jednu nadávku za druhou a hlavně dělali všechno proto, aby se v místnosti udržel uši rvoucí hluk. Nechtěně jsem se střetl pohledem s nejvyšším z nich, načež jsem raději ihned začal předstírat, že něco dělám, prostě cokoliv, abych se ubránil jeho narážkám nebo, nedej bože, ráně pěstí. 

„Na co čumíš, kuřbuřte?" opřel se o skříňku a s vyzývavým úšklebkem si mě prohlížel.

Mlčel jsem, snažil se jej ignorovat a hledět si svého. Když se mu ani po minutě ticha nedostalo odpovědi, bouchl do skříňky s mými věcmi, které automaticky spadly na zem, čímž mě donutil s sebou strachem trhnout a několikrát za sebou rychle zamrkat, jako bych dostal jakýsi tik do očí. 

„Tak tobě se líbí dělat ze sebe kurvu, jo?" provokoval dál, stále se však nehnul z místa,
„Hraješ si na princezničku, lezeš chlapům do prdele..."

Ještě nikdy předtím jsem se necítil tak poníženě, jako právě teď, když na mě zíral ten bezcitný netvor (pomalu o dvě hlavy vyšší než já!) a bezdůvodně mě shazoval na dno. I přes všechen strach jsem však držel jazyk za zuby a očima jsem se mu doslova vyhýbal, co to šlo.

„Tak slečinka se rozhodla, že mě bude ignorovat!" smál se mi do tváře,
„Víš co? Tyhle vaše moderní výmysly mě už začínají dost srát: Jeden kouří ptáky, místo, aby makal, a ještě se tím chlubí, druhý se nemůže rozhodnout, které pohlaví vlastně je, další si myslí, že je ve všem nejlepší, přitom všichni víme, že jen leze celé škole do prdele... Už vás mám dost! Táhněte do ústavu, tam vás naučí správnému chování!"

„Sám si táhni do ústavu!" neudržel jsem se a plivl mu do tváře, což ho samozřejmě o to více vyprovokovalo k tomu, aby mě chytl za vlasy, srazil před sebe na kolena a snažil se mě dostat co nejblíže svému poklopci.

Poprvé všichni do jednoho ztichli. Místností se rozléhalo pouze mé bolestivé syčení a naříkání a jeho sprostý smích:

„Ale copak, copak? Princeznička nechce kouřit?" rozepínal si kalhoty a silou mě na sebe čím dál více tlačil, pořád jsem se však držel zuby nehty a dělal všechno proto, aby se mu to nepovedlo.