Now you know me | LARRY✔️

#8

8.12., středa

Další ráno jsem jel ranním autobusem sám. Za okny padal sníh, kolemjdoucí lidé zachumlaní do kabátů měli potíže s vichřicí, která unášela jejich čepice, cuchala vlasy a bránila jim v chůzi. V ulicích se pomalu začaly stavět stánky s vánočními ozdobami a punčem, ve městě panovala ta pravá, nenahraditelná atmosféra vánočních svátků. Vystoupil jsem na své konečné zastávce a vydal se rychlou chůzí směr škola, abych se - pokud možno - co nejrychleji mohl zahřát v příjemně vytopené třídě. Sotva jsem s lapáním po dechu vyšel schody až do posledního patra a vešel do učebny, už automaticky jsem poslepu pozdravil Nialla, který jako každé ráno seděl v úplně zadní lavici s učebnicemi vzorně uloženými před sebou a sluchátky v uších, přičemž si zeslabil hlasitost a oplatil mi pozdrav.

Dneska tam však kromě něj seděl i Louis.

Když jsem ho spatřil, nevěděl jsem, co si myslet dříve - byl jsem šťastný, že ho vidím a že je v pořádku, zároveň jsem ho však chtěl seřvat na tři doby, proč nezůstal doma v posteli, když jsem mu včera několikrát říkal, že si musí odpočinout, aby se mu rána zahojila. Nakonec jsem si ty řeči raději nechal pro sebe, slušně ho pozdravil a sedl si na místo vedle něj, které mi před chvílí ochotně uvolnil.

„Tak co?" vyzvídal jsem, zatímco jsem si vybaloval věci z batohu,
„Už je to dobrý?"

„Jo, před spaním jsem si vzal ten tvůj prášek a spal jsem jako mimino," začal se smát a mně se hned ulevilo.

„Co sestra?" napil jsem se a poté nabídl pití i jemu, načež jej po několika vteřinovém přemlouvání přijal a taktéž si lokl.

„Úplně v pohodě... Na nic se nevyptávala, nachystala mi jídlo, pohrál jsem si se synovcem a šli jsme spát - žádné dramatické scénky se, kupodivu, nekonaly..." vrátil mi zpět lahev s limonádou.

Naši konverzaci přerušila až skupinka nejhlasitějších kluků z prvního ročníku, která vešla do třídy a ihned kolem sebe dělala jen nepořádek. Netrvalo dlouho a podařilo se jim Louise vyprovokovat, aby se k nim přidal a začal si zase utahovat z ostatních a pomlouvat je. Zklamaně jsem si povzdechl a obrátil od něj pohled ve snaze, že se začnu věnovat učivu, z něhož jsme měli dnes psát test a já se na něj vykašlal. Mou pozornost však upoutal Zayn právě procházející dveřmi a Niall, který měl v mžiku sluchátka schované a běžel za ním s rudými tvářemi jen proto, že jej chtěl pozdravit a zase si jít zpátky sednout.

Chvíli jsem je pozoroval a za žádnou cenu mi nešlo do hlavy, co na něm Niall vidí. Pak jsem si však uvědomil, že přesně tuhle větu si pravděpodobně říká každý, když vidí mě, jak šílím kvůli Louisovi. Pro něj je Zayn prostě krásný, dokonalý, i když si s ním úplně ve všem nesedne - stejně jako je Louis krásný a dokonalý pro mě. Oba jsme věděli, že o nás nejeví vůbec žádný zájem, ale v hloubi duše jsme tajně doufali, že tu alespoň nějaká ta malinkatá šance je. Důkladně jsem si prohlídl Zayna, poté sjel očima zpátky na Louise a sám pro sebe se usmál, jak moc si jsou podobní, i když to tak na první pohled nevypadá.

Louis se s kluky evidentně náramně bavil, mně zde nebylo potřeba - vzal jsem tedy věci z lavice i s batohem a šel si sednout k Niallovi, který se chudák jako každý den utápěl v depresích sám v prázdné řadě u oken, zatímco obě řady lavic vedle byly na všech místech kromě mého obsazené.

„Můžu?" usmál jsem se na něj, abych alespoň trochu oživil jeho mrtvý výraz v tváři.

„J-jo," chvíli mu trvalo, než se z toho zírání na svou tajnou lásku vzpamatoval a uvědomil si, kdo s ním mluví,
„Jo, jasně, že můžeš."