Now you know me | LARRY✔️

#17

17.12., pátek

„Dík za kino, bylo super," děkoval mi, když mě doprovázel večerní ulicí domů.

„Vůbec neděkuj, to já bych měl!" oplatil jsem mu úsměv.

Zastavili jsme před naším domem a já už si pomalu chystal klíče ode dveří, že se každou chvílí rozloučíme.

„Počkej!" zastavil mě dřív, než jsem se vůbec natáhl k zámku,
„Zůstaň tu ještě chvilku se mnou..."

Mlčky jsem klíče schoval zpět do kapsy a na jeho přání si sedl na schůdky před domem přímo vedle něj. Tiše jsme pozorovali hvězdy na nebi. Netrpělivě jsem čekal, co z něj nakonec vyleze, až jsem to nevydržel a musel se zeptat:
„Proč si chtěl, ať zůstanu?"

„Můžeme spolu někdy jen tak zůstat i bez důvodu, ne?" nespouštěl z nebe oči,
„Dneska je krásný večer, tak proč by nemohl ještě chvíli pokračovat?"

Souhlasně jsem přikývl a spokojeně si opřel hlavu o jeho rameno, načež udělal to samé. Aniž bych jen na vteřinu zaváhal, položil jsem mu ruku na stehno a když mě za ni chytil, pevně jsem v ní sevřel tu jeho.

„Harry," odmlčel se,
„Měl bys něco vědět..."

Napjatě jsem zvedl hlavu a snažil se z jeho pohledu vyčíst odpověď, kterou přede mnou tak dlouho skrýval. Nic neříkal, jen upřeně hleděl do mých zvědavých očí. Po tváři mu stekla drobounká slzička, která ve mně budila strach. Potřeboval jsem vědět, co se děje, ale za žádnou cenu jsem z něj nedokázal dostat jediné slovo. Přejížděl jsem mu dlaní po mokrém líčku a snažil se co nejrychleji utišit jeho tichý pláč.

„Copak se děje, Lou?" pomalu jsem začal natahovat i já.

„Harry..." jediné, co z něj lezlo, bylo mé jméno, které neustále opakoval.

Očima sklouzl na mé rty, které dlouhou dobu beze slov hypnotizoval. Začínal se k nim čím dál více přibližovat, já automaticky dělal to samé. Už jsme se téměř dotýkali, když se zarazil a zamyšleně na ně hleděl. Nakonec se přece jen odhodlal, zavřel oči a spojil je v nejkrásnější polibek. Náš první.

•••••

Seděl jsem na chodbě před kreslící učebnou stejně jako minulý den a projížděl sociální sítě na mobilu. Dneska jsem však nečekal na Louise, ba naopak on čekal dole před školou na mě. Čekal jsem na okamžik, kdy zazvoní na hodinu a všichni kolemjdoucí se rozprchnou do svých tříd, abych mohl pod velký vánoční stromek, který tu na začátku týdne postavili zaměstnanci školy, nenápadně schovat malinký dáreček s Louisovou jmenovkou. Jakmile mi všichni zmizeli z dohledu, vytáhl jsem z vnitřní kapsy kabátu vánočně nazdobenou obálku a položil ji opatrně pod stromeček hned vedle jakési knížky s Jerryho jmenovkou.

Naposled jsem si ono místo prohlídl, přehodil si batoh přes rameno a běžel pryč ze školy, aby na mě Louis kouřící cigaretu venku dlouho nečekal.

„Rozloučil ses se školou?" když mě zahlédl přicházet, tipl cigaretu.

„Vím, že se tu po adapťáku ještě vrátíme, ale i tak jsem se pro jistotu chtěl naposled rozkoukat, než odjedeme..." s povzdechnutím jsem si naposled důkladně prohlídl budovu školy a poté se po jeho boku vydal směrem k autobusové zastávce.

Poslední školní den jsem si opravdu moc užil, ve všech učebnách panovala vánoční nálada, jedni učitelé studentům pouštěli filmy, jiní s nimi zpívali všelijaké písničky a ten zbytek, který vyučoval zejména výtvarné předměty, dával volnost jejich kreativitě a nechával je tvořit cokoliv, na co měli zrovna náladu. Naše třída měla pro dnešek připravený náhradní rozvrh, což znamenalo, že jsme byli všichni spojení dohromady a celý den jsme trávili pouze v jedné učebně, kde jsme měli na projektoru puštěný film a po zbytek vyučování nám učitelka nechala volný program.