Now you know me | LARRY✔️

#22

22.12., středa

Říká se, že láska je slepá, že je to jen chvilkové období, kdy hladina vašich hormonů kolísá neustále nahoru a dolů - alespoň to jsem slýchával od George, matčina kolegy z práce. Byly doby, kdy jsem nebyl daleko od toho, abych se k jeho tvrzení přikláněl, ovšem poslední dobou jsem byl striktně proti všemu, co mi kdy o lásce tvrdil. Věřil jsem, že to, co si teď prožívám s Louisem, není jen chvilkové období, že mě to jen tak na lusknutí prstem nepřejde. Měl jsem ho plnou hlavu, lítal jsem v tom až po uši a za žádnou cenu jsem si nedokázal představit, že by to všechno, čím si procházím, mělo někdy skončit. Věřil jsem, že se blýská na lepší časy...

Ležel jsem v posteli vedle něj a s úsměvem ho pozoroval, jak poklidně spí. Byla to opravdu rušná noc, ani jsem se mu nedivil, že ho to tak zmohlo. Pomalu se začínal probouzet a pootevírat oči. V polospánku si mě prohlížel s přivřenými víčky, já jej dlaní hladil po tváři.

„Dobré ráno, ospalče," špitl jsem s úsměvem, když byl jakžtakž při smyslech.

„Harry?" chraptěl,
„P-proč jsi tady? C-co se stalo?"

„Proč mě tak bolí hlava?" prudce se zvedl do sedu, čímž si akorát způsobil ještě větší bolest hlavy.

„Včera jsi trochu přebral na večírku," posadil jsem se vedle něj,
„Máš kocovinu."

„Bože, mám totální okno!" držel se za hlavu.

„Neboj, nic hrozného si neprovedl," položil jsem mu ruku na stehno,
„Jen jsi zpíval na pódiu Yungbluda... ale musím uznat, že ti to celkem šlo."

„Proboha!" mnul si ospalé oči,
„Ještě mi řekni, že jsem tančil s Liamem a jdu skočit!"

„Můžu tě uklidnit, že s Liamem si fakt netančil..." smál jsem se,
„Ale... to, co jsme dělali spolu... bylo moc hezké."

„Co jsme spolu dělali?" nechápavě na mě hleděl.

„Ty si opravdu na nic nepamatuješ?" povzdechl jsem si smutně.

„Říkal jsem, že mám totální okno," zopakoval mi důrazně,
„Tak dozvím se, co jsme spolu dělali, nebo se mám radši zeptat někoho jiného?"

„Dělal jsi mě rukou," strachy jsem tiskl ret mezi zuby,
„A já tebe pusou. Ale nikdo jiný o tom neví, přísahám!"

„Ne..." vrtěl hlavou, jako by si nechtěl přiznat pravdu,
„To se nestalo. Prostě se to nemohlo stát."

„Ale stalo," snažil jsem se ho přesvědčit o opaku,
„Musíš mi věřit, Lou. Minulost zpět nevrátíš..."

„Říkám ti, že se to nemohlo stát!" začal se se mnou hádat,
„Já si to nepamatuju a svědky na to nemáš. Je to pouze tvůj výmysl, nikdo ti to neuvěří."

„Můžeš mi vysvětlit, co se to s tebou stalo?!" oba jsme začínali dost pěnit,
„Proč bych si ksakru něco takového vymýšlel?!"

„Protože nejsem gay!" přehlušil mě.

„Já to chápu, Lou," pokoušel jsem se jeho náhlý nával emocí pochopit a utěšit jej,
„Nemusíš být gay, když nechceš. Já tě budu mít rád pořád stejně, ať už budeš bisexuál nebo pansexuál..."

„Ne, ty to nechápeš," podíval se mi očí a zvýšil na mě hlas,
„Já nejsem na chlapy! Prostě nejsem! Jsem čistý heterák, jasný?!"

„Jasný..." vylezlo ze mě po několika minutách, co jsem tam seděl, mlčky na něj hleděl s otevřenými ústy a vstřebával jeho poslední slova.