Strawberries & Cigarettes

3.

Když nám ve škole rozdali vysvědčení, které bylo mimochodem lepší, než jsem čekal, tak už jsem se domů přibelhal s tím, že mi je hrozně zle. Na hodinu jsem se zavřel v koupelně a nepodceňoval ani zvukové efekty ala zvracení. Byla to pěkná otrava, ale rozhodně nemohla být větší, než kdybych musel zůstat večer doma. Zbytek odpoledne jsem ležel v posteli a objímal kýbl, aby to vypadalo dosti věrohodně, což mi vyšlo perfektně, když mi mamka dokonce s politováním přinesla černý čaj. Na zvýšenou teplotu jsem se radši vykašlal, aby mě s obavami nechodila v noci kontrolovat. Řekl jsem jí, že se stále necítím moc dobře a půjdu brzy spát s nadějí, že by mi mohlo být třeba zítra lépe. Vzala to smrtelně vážně a kolem mého pokoje chodila poté už jen po špičkách. Já po nich chodil taky, protože jsem si ještě nestihl vybrat outfit, co si vezmu na sebe. Pak jsem popadl bágl, vylezl oknem a co bylo vůbec nejtěžší, bylo přeskočit plot tak, aby mě náhodou ti dva z obýváku nezahlédli. Málem jsem si u toho vymknul kotník a doopravdy se řachnul do kebule. Jau!

Jakmile se mé nohy dotkly země, dal jsem se do běhu. Utíkal jsem jako o život, protože všem věcem kolem zčista jasna jako by narostly oči a mohly mě bonznout. Nebo by to taky mohla udělat naše postarší sousedka. Přesto jsem byl konečně volný a s mým maskováním jsem možnost podobných karambolů minimalizoval. Jenže nic není bez chybičky. Kapuce mi spadla a vítr mi pročísnul vlasy, ale to už jsem zabočoval do vedlejší ulice. Cítil jsem se naprosto úžasně nevázaně a jen jsem doufal, že jsem nepodával doposud největší herecký výkon svého života zbytečně a že tam najdu společnost, po které jsem tolik bažil. Na spolužácích mi nezáleželo, neměli jsme se nikdy moc v lásce. Chtěl jsem zase vidět toho zrzka, omluvit se mu za mé tehdejší chování a zjistit o něm něco víc, protože proč mě nenechal si rozbít tlamu, mi stále nedocházelo.

Na místo jsem dorazil, až když byla párty v plném proudu, jelikož po svých to byla celkem štreka. Pozdravil jsem se s několika známými a skromně odmítl i několik pozvání na pivo. Neměl jsem na nic takového ani pomyšlení, ještě bych provedl nějakou blbost a co víc, domů jsem se musel do rána vrátit, takže jsem doufal, že se tu najde nějaký dobrotivec, který mě nazpátek aspoň kousek sveze, jelikož jsem musel nechat v rámci utajení celé mise auto v garáži, vydat poslední peníze z kapesného za taxík mi taky nepřipadalo rozumné a šlapat se mi už fakt nechtělo. I proto jsem se složil na deku do písku k jednomu menšímu drbacímu kroužku a po očku kontroloval, jestli nezahlédnu v nesourodém davu zrzavé vlasy.

„Hraješ si na surikatu?" vytrhla mě z přemýšlení moje vlezlá spolužačka, která mě zrovna vyhmátla.

„Co?" probral jsem se a pak ji s téměř neskrývaným nezájmem pozdravil, „Čau."

„Koho vyhlížíš?"

„Nikoho. Sotva jsem přišel, tak mě jenom zajímá, co se tu dá ještě dělat."

„Co si zahrát badminton?"

Skvělý! Abych ji předvedl akrobatickou sestavu na kladině by nechtěla?

„Možná pak. Jdu si zakouřit."

Mojí jedinou spásou bylo, že by to pár lidem v té skupince zcela jistě vadilo, jinak bych tam s nimi nejspíš musel zůstat dřepět a spolužačka by si ten svůj pitomej nápad následně nedala vymluvit. Původně jsem se chtěl projít po pláži, ale když jsem si přehrál scénář několik okamžiků dopředu, viděl jsem sám sebe, kdy mě ta slaboduchá banda táhne zpět, a to jen proto, aby měli více členů než ta druhá parta a dokázali si tím svou neexistující prestiž a kvalitu nebo cokoliv, co si mysleli, že to je. Rozhodl jsem se proto zamířit více do vnitrozemí, abych se mohl schovat před tím rejem za malou cihlovou zídku, opřít se o ní a zamyslet se, co potom. Momentálně mě však těšilo už pouze vědomí, že jsem zdrhnul jak jim, tak rodičům a vše mi docela slušně vychází. To ale nemělo trvat věčně. Otevřel jsem bágl a zjistil jsem něco velmi nemilého – nechal jsem zapalovač doma.