Strawberries & Cigarettes

12.

Zdrblo mě to víc, než jsem chtěl, a můj život to kromě mého vnitřního teskného rozpoložení nijak nezměnilo. Jen jsem přestal kouřit, abych na něho přestal myslet a stejně tak jsem se vyhýbal i jahodám. Přeci mi to sem tam ujelo. Dokonce jsem zkusil chodit s holkou, ale nemělo to dlouhého trvání ani velkou hloubku. Stále jsem se schovával, a to až do konce školy. Zkrátka po uzavření této kapitoly jsem se rozhodl zkusit vejšku, konečně najít, co od života chci, a hlavně vypadnout od rodičů. Pár let se mi i dařilo, ale studium mě nenaplňovalo a začal jsem na to kašlat. To se ale nedá říci o mém osobním životě, kdy jsem zkusil randit s mým prvním oficiálním klukem. Tedy pokud se to tak dá nazývat. Oba jsme to chtěli tutlat před ostatními, takže v tom problém nebyl, ale chemie mezi námi jednoduše nepracovala tak silně, jak bychom si přáli a po necelém roce jsme se to rozhodli ukončit. Měl jsem pak ještě pár krátkodobých známostí, o kterých jsem se taktéž nešířil, ale nebylo to ono. Vůbec nejlépe jsem se cítil se svou kytarou a hrál jsem dennodenně i několik hodin v kuse a ze zvědavosti jsem si zkusil i baskytaru, klávesy a bicí. Proto jsem se brzy místo studia začal věnovat hraní v různých skupinách, kdy jsme si vystupováním po hospodách vydělávali na skromné živobytí. Rodiče na mě nebyli zrovna hrdí, ale co mohli dělat, byl jsem dospělý a mohl si svůj život řídit, jak jsem chtěl. Nedalo se říci, že bych byl šťastný, ale opakoval jsem si neustále, že by mohlo být i hůř.

Asi by to pokračovalo podobně, kdyby mě kámoš jeden večer nepozval na pivo. Kecali jsme o všem možném, zatímco v televizi, kterou tam měli puštěnou jako kulisu, šlo kdoví co, když se najednou z toho neznámého programu začal linout hlas, který bych rozeznal od všech ostatních kdekoliv a kdykoliv. Otočil jsem se a oči upřel na obrazovku. Známé zrzavé vlasy bych hledal marně. Promlouval ke mně mladík v kostkované košili s černými vlasy do emo stylu, ale ty modré oči zůstaly přesně takové, jak jsem si je pamatoval. Když pak vkročil na podium a měl pro sebe typické černé džíny a na nich jako ozdobu pověšený řetěz nebylo pochyb, že jsem našel svého momentálně utajeného zrzka.

„Now I believe in miracles and a miracle has happened tonight" zazpíval.
(Teď věřím na zázraky a zázrak se stal dnes v noci – překlad)

A já šeptem dodal: „Přesně, líp bych to neřekl."

„Jsi ok, kámo?"

„Naprosto," řekl jsem, ale byl jsem na tom ještě mnohem lépe, „Pučíš mi mobil?"

„Proč?"

„Chci mu poslat hlas?"

„Co blbneš? Ani mě nehne, plýtvej si kredit někomu jinýmu."

„Naval," natáhl jsem se přes stůl a vyrval mu ho z ruky, protože já to myslel smrtelně vážně.

„Okey," zíral na mě dost vyjeveně, „Ale tuhle rundu platíš ty."

Od té doby jsem vždycky seděl u televize přesně na čas, abych se díval na další díl té pěvecké soutěže a posílal hlasy svému favoritovi. Postupně jsem se také dozvídal, s kým jsem měl vlastně tu čest a podrobnosti, které mi schválně zatajil. Neměl jsem žádné postranní úmysly ani jsem se s ním původně nechtěl znovu vidět, ale moc jsem mu přál, aby si splnil svůj sen a cítil jsem jakousi povinnost ho podpořit. Vyšlo mu to, grázlovi, osud ho postrčil tam, kde bylo jeho místo. Finále bylo krapet zdrcující, když jméno vítěze nebylo shodné s tím jeho, ale on neprohrál. Dokonce bych řekl, že ti, co se kdy umístili na druhém místě v jakékoliv soutěži, měli pak vždy větší motivaci se mnohem více snažit a dotáhnout to dál. Bylo mi víc než jasné, že on je jeden z nich.

No a pak, když jsem to čekal nejméně, přišla má životní nabídka. Zvednul jsem telefon a můj kámoš nadšeně hlásal, že má pro mě super zprávu.

„Vzpomínáš na toho týpka, co jsi kvůli němu jedl několik měsíců jen suchej chleba, jen abys mu mohl posílat hlasy?"

„Co je s ním?"

„Tak se podrž. Když budeš chtít, můžu ti u něj dohodit konkurz!"

„No nekecej! To je vtip?"

„Ne, dává dohromady kapelu pro své album a turné."

„Kdy?"

„Kdy co?"¨

„Kdy je ten konkurz?!"

Pak mi volal ještě asi pětkrát, aby upřesnil, co a jak, a než jsem se nadál stál jsem před budovou, v níž se to mělo celé konat. Byl jsem příšerně nervózní. Potahoval jsem z cigarety a připravoval se na to, že musím podat svůj životní výkon a při nejlepším neomdlít ani se nerozbrečet. Ještě jsem měl čtvrt hodiny k dobru, proto jsem nespěchal a automaticky se rozhlížel po nejbližším okolím, které bylo velmi pěkné. Všude čisto, elegantní budovy a minimální provoz. Vynikající prostředí, kde bych si opravdu přál pracovat, ale věděl jsem, že musím stát nohama na zemi a příliš se netěšit dopředu, abych nebyl zklamaný. Třeba si mě už ani nebude pamatovat nebo to děsivě zvořu.

Před budovou zastavil černý sporťák a z něho vylezl nějaký cizí chlap, nevěděl jsem, zda není z castingového týmu, ale že člen musí být nekuřák v podmínkách nestálo a zatím mi po něm nic nebylo, tak jsem si dal bez výčitek dalšího šluka, a když jsem se tím směrem podíval znovu, vylezl z auta ještě někdo. Někdo, jehož oči byly modré jako studánky a upíraly se přímo na mě s neskrývaným překvapením, které se však z jeho výrazu nezdálo být nemilé.

-THE END-