Strawberries & Cigarettes

11.

Zbytek noci jsme se tulili, líbali a bavili o neutrálních tématech. Moc mi toho na sebe neprozradil, zájmové aktivity byly zakázanou oblastí, ale i tak jsme si neskutečně rozuměli. Byl vtipný, duchaplný a o mně hlásal velmi podobné chvály, a tak jsem se jen červenal jako ten zbytek jahod, který jsme k tomu kafrání dojídali a obalovali si je v cukrové drti, která zůstala na dně balíčku bonbónů.

„Nedívej se tam," napomenul mě, když můj pohled zabloudil k hodinám.

„Já bych rád, ale budu už co nevidět muset domů, Babyboy, ... vlastně už bych měl vyrazit, jestli si nebudu brát taxíka."

„Netrap se tím, zaplatím ti ho."

„Ne to ne. To po tobě nemůžu chtít. Něco málo mám u sebe, tak snad to bude stačit, už takhle jsem ti hrozně dlužný."

„Nejsi mi nic dlužný, koťátko. A jestli mi přeci chceš vyjádřit svůj vděk, není lepší způsob, než že mi vyplníš tohle skromné přání a necháš si ode mě zaplatit odvoz."

„Opravdu? Tohle si přeješ?"

„Opravdu."

„Děkuju, ale to nemusí být ..."

„Tak splníš mi to?"

„Splním," usmál jsem se, „Nějaká další přání?"

„Polib mě, prosím."

S tímhle už jsem problém neměl a s radostí udělal, co po mně žádal. Byli jsme do sebe celí žhaví, že se s odstupem divím, že jsme to ještě jednou neobrátili, ale asi to bylo proto, že tenhle fakt jsem musel zpracovávat o něco déle a on, jakožto bystrý pozorovatel, rozpoznal i tohle.

Začalo svítat a my oba jsme věděli, že v těchhle přesýpacích hodinách už mnoho písku nezbývá.  Sbalili jsme si svých pár věcí a zamířili k výtahu, kde se odehrála naše poslední líbačka, jelikož na veřejnosti jsme se museli krotit, ale jen do té míry, že zrzek nesundal ruku z mého pasu ani když vracel klíč. Za dvě minuty mi stopnul taxíka a naposledy mě objal.

„Měj se hezky, koťátko."

„Ty taky, Babyboy," přitakal jsem a on se jako by omylem otřel o mé rty a vyvinul na ně lehký impuls, který jsem mu taktak stačil opětovat.

Jeho ruka sklouzla dolů. Věnoval jsem mu poslední dlouhý významný pohled, kterým jsem mu mlčky za všechno poděkoval, než jsem se usadil na zadní sedačku a on za mnou zabouchl dveře. Ani jeden z druhého nespustil oči až do doby, kdy taxík zahnul za roh. Dones vidím, jak tam na tom místě nehybně stojí a jeho výraz je nečitelný jako můj rukopis. Zdál se ublížený, ale zároveň lhostejný. Chtěl jsem dát taxíkáři povel, ať zastaví a běžet za ním, ale nedokázal jsem to. I když jsem tuhle noc udělal spoustu věcí, které bych si za normálních okolností nemohl dovolit, pořád jsem byl svázaný společností a jejich zásadami. Všechno se to ve mně mlelo a když taxík zastavil o dvě ulice dál od našeho domu a já se šoural pěšky, kolena se mi rozklepala a já nevěděl, co s tím. Jako bych uběhl maratón, ale odpočinout jsem si nemohl. Přidržoval jsem se plotu, než jsem se po chvilkovém odhodlávání dokopal, abych se přes něj vyhoupl. Tvrdě jsem dopadl a bál se, že jsem vzbudil rodiče, ale naštěstí ne. Když jsem zdolal zbývající překážky a ocitl se v mé pokoji, který zel podivnou prázdnotou, nechal jsem vyklouznout bágl z ruky a padnul jsem jako bezvládné tělo na postel. V tu chvíli mi došlo, co se zrzkem cloumalo za emoce, ale ani když jsem je cítil na vlastní kůži, nebyl jsem je schopný nijak lépe specifikovat. Asi jako krok do prázdna, od kterého člověk neví, co čekat.

Poté, co mě k tomu čas přiměl, jsem uklidil bágl do skříně a začal se svlékat. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, instinktivně jsem si přivoněl ke svému oblečení, které vonělo stejně jako můj zrzek. Na milisekundu jsem byl zase s ním, ale na schodech se ozvaly kroky, které patřily mé mamce. Musela se otočit a popojít zpět, protože se jí táta ještě na něco ptal a já tím pádem dostal potřebný čas, abych sebe i svůj pokoj uvedl do stavu jako bych byl celou noc v něm.

Skočil jsem do postele, rychle se zachumlal a zavřel oči, abych mohl předstírat, že ještě spím a mamka se mě nevyptávala na to, jak mi je. Sám jsem to totiž nevěděl. Byl jsem neskutečně šťastný, že se stalo, co se stalo, ale zároveň smutný, že budoucnost je jaksi nejistá. Měl jsem zlé tušení, protože šlo o mě, a protože tu se mnou nebyl nikdo, kdo by mi to mohl vyvrátit. Mamka potichu vešla, sehnula se ke mně, sáhla mi na čelo a potom zase odešla, o tom jsem byl přesvědčený, protože jsem si ihned poté začal představovat, co by se dělo, kdybych po svém boku měl svého zrzka, takže jsem v prvním momentě nepobral, jak mnou mohla mírně zatřást, abych se probral, ale vzhledem k tomu, že mi oznámila, že už je jedenáct, není jiná možnost, než že jsem usnul. Starala se a strachovala se o to, jestli jsem v pořádku, protože když mě prý ráno byla zkontrolovat, tekla mi slza po tváři, ale já ji víceméně ignoroval.

„Nevolal nikdo?" byla první myšlenka a zároveň otázka, která ze mě vylétla.

Mamka se na mě podezřele podívala, jestli neblouzním, ale já jsem dodal: „Spolužačka říkala, že mi dnes zavolá, jak mi je, ale já ji nechci rušit, sama má nabitý program."

Zbaštila mi to i s navijákem a ujistila mě, že zatím ne. Nejdříve se dotazovala, jak se cítím, kdy jsem ji mohl popravdě odpovědět, že nijak zvlášť, a pak mi nabídla, že si můžu jít lehnout do pokoje na gauč, kdyby náhodou volala. Spolužačka už měla být tou dobou dávno na road-tripu směrem do Texasu, ale kde se nachází můj zrzek jsem netušil. Připomenul jsem si jeho slova a začal si je opakovat jako mantru. Mohl také usnout, když jsme celou noc probděli nebo má něco neodkladného. Zavolá později, uklidňoval jsem sám sebe, ale byl jsem s nervy jako na trní. Nečekal jsem, že když si poprvé pustím nějakou osobu k tělu, a to se dá říci doslova, automaticky se mi dostane pod kůži a já to nebudu moci ovládat. Přejížděl jsem pohledem místnost a kam jsem se jen podíval, viděl jsem jeho. Bloumal jsem nad tím, jaký asi žije život, jestli šťastnější než já nebo ne. Zajímalo mě, jestli má nějaké sny, kterých chce dosáhnout. Ale nic jsem o něm nevěděl, nic formálního. Jeho hlas se mi zaryl do mozkové kůry a věděl jsem, že odtamtud nikdy nezmizí, podobně jako jeho chování a zacházení se mnou či jeho samotné tělo. Byl až příliš krásný na to, aby mě svíral v náručí každý den a výhrou v loterii bylo už pouze to, že mi věnoval byť jen jednu jedinou neuvěřitelnou noc.

U telefonu jsem proležel celý den, ztrápeně vzdychal a snažil se se sebou něco udělat, přesně tak, jak mě nabádal zrzek, myslet pozitivně a těšit se na to, co mě čeká. Přesněji mi dal jen konkrétnější představu o tom, jak jsem si sám tajně přál, aby se věci změnily. Ale na další moudré proslovy jsem čekal zbytečně. Volala akorát matčina kolegyně, ale jinak nikdo. Takhle jsem si první den prázdnin nepředstavoval, ale rozhodně ho nepovažoval za ztracený. Jakmile jsem se vrátil do svého pokoje opět jsem si přivoněl ke svému tričku, povzdechl si a šel spát.

Několik dalších dnů proběhlo dost podobně. Ochomýtal jsem se kolem telefonu, aby mi neutekl důležitý hovor, koukal jsem z okna, jestli dotyčného neuvidím jít naší ulicí, ale snaha ani víra nenesla ovoce. V noci jsem zpravidla nemohl zamhouřit oka a přes den jsem byl stále zasněný. Když jsem se od téhle závislosti alespoň trochu odpoutal a zaměřil se i na jiné aktivity a myšlenky, měl jsem ještě jeden problém, který vše spouštěl nanovo. Pokaždé, když jsem tajně zalezl na cigaretu, vždy chutnala jako on. Kouřil jsem proto o to častěji a asi mi to zrovna neprospívalo. Jenže to nebylo zdaleka nejhorší. Ta pravá rána přišla, když mamka donesla domů košík s jahodami. Nejprve jsem na něho civěl, jako když jsem v životě jahody neviděl, alespoň tak nějak to táta komentoval, a pak jsem ho hladově zabavil a zavřel se s ním ve svém pokoji. I ony chutnaly jako on a jako by se vše dělo znovu, k mé smůle jen v mé fantazii, a chladivé plody mi brázdily po těle. Nemohl jsem si pomoci, snědl jsem je všechny a ani tak jsem neměl dost. Svoji chuť jsem neovládal a okolí na to pohlíželo všelijak, zejména proto, že jsem rád v opojení požitku přivíral víčka, abych si mohl tuhle pochoutku vychutnat naplno.

V mezičase prázdniny rychle plynuly a jejich závěr se nemilosrdně blížil, ovšem o zrzkovi jsem neměl ani jedinou zprávu. Šel jsem kvůli němu i na pár večírků, jestli se zázračně neobjeví, ale ne. Nenápadně jsem sondoval u pár lidí z ročníku i u jejich kámošů, zda o něm něco nevědí, nebo kdo by to mohl být. Vždy když se ptaly proč, řekl jsem, že spolu máme jednu neuzavřenou záležitost, kterou bych rád vyřešil a nezapomněl jsem se u toho tvářit drsně a říkat to tak, jako bych mu chtěl rozbít hubu, ale jen z důvodu maskování. Bez něho jsem zkrátka nemohl být sám sebou a štvalo mě to. I vše, co jsem dělal. Ale byl jsem zoufalý a pátral jsem po něm dále. Přinášelo mi to však jen další šrámy. Jako by se po něm zem slehla. A naděje na změnu, ve kterou jsem tolik věřil, pomalu hasla.