Strawberries & Cigarettes

6.

Šli jsme vedle sebe a sem tam po sobě stydlivě pokukovali, ale jakmile se v dáli vynořila čísi silueta, pustil jsem se ho a založil si ruce do kapes. Znovu jsem se ho už nechytil, neboť čím více jsme se blížili k hlavní silnici, zvyšoval se i ruch a lidí kolem přibývalo. Pouliční lampy se změnily ve filmové reflektory, které svítily jen na mě. Celý svět upínal zrak k mé maličkosti a vyčkával, jak se, jakožto hlavní hvězda show, v této pozici asi zachovám. No dobře, technicky si nás nikdo moc nevšímal, ale takový ten pocit, že teď je má velká chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, mi tvrdila nepravděpodobný opak a to, že o nás kolemjdoucí sotva zavadil pohledem, bylo dle scénáře nebo jak mi pravil on, bylo napsané v knize osudu. Zdálo se mi to vzrušující a z ničeho nic jsem si připadal zcela neohrožený skoro jako jeden z mých oblíbených komiksových superhrdinů, až do chvíle, kdy můj společník zvedl ruku, aby mávnul na taxík. Neměl jsem tušení, co má za lubem. Nastoupili jsme a taxikář se zeptal: „Kam to bude, pánové?"

„Do nejbližšího hotelu, prosím," udal zrzek cíl cesty.

No do hajzlu! Tohle muselo smrdět i samotnému taxikáři a mě tím ten kluk téměř způsobil infarkt, protože chtěl evidentně pokračovat tam, kde jsme skončili a to znamenalo, že se blížím k dalšímu obřímu milníku svého života v rekordním čase od dosavadního. No a jestli je zrzek od přírody, tak se mám tedy na co těšit, pomyslel jsem si.

Netřeba chápat mylně, taky jsem to chtěl. On mě fascinoval už od počátku, s čistým svědomím bych ho označil jako prince mých snů. Byl jsem mladej kluk a on ve mně burcoval hormony. Taky proto jsem dělal vše, co jsem dělal. Sám jsem ho přeci provokoval a vysílal signály, že mě fyzicky rozpaluje, ale bál jsem se. Moc jsem se bál, že to nebude takové, jak jsem si to vždycky představoval, že to pokazím a především, že mu budu k smíchu.

Nicméně taxík se rozjel a já nemohl na pár minut někam zalézt, abych to trochu rozdýchal. Koukal jsem před sebe a snažil se na nadcházející věci psychicky připravit, neboť jsem věděl, že až zastavíme, přeci nemůžu zdrhnout a pak až se dám do kupy, nakráčet si zpátky jakoby nic. Vymlouvat se byla už vůbec pitomost, nehledě na to, že už na to bylo pozdě. Jedinou medicínou se zdálo zachovat klid a neukvapovat se, když jsem ucítil, jak moji ruku přikryla ta jeho, a vzal situaci doslova do vlastních rukou opět zrzek. Obrátil mi ji směrem vzhůru, tak aby rozevřel mou dlaň a mohl v ní svými prsty vandrovat dle libosti. Pochyby se rozplynuly, snad znal nějaký vypínač, o kterém jsem nevěděl. Nečekal jsem, že tohle malé roztomilé gesto, může mít na mě tak nesmírný uklidňující účinek. Ihned jsem se přestal zabývat teoriemi a plně se soustředil na přítomnost. Vnímal jsem každý impuls, každý záchvěv, že jsem si ani nevšimnul, že taxík zabrzdil.

Zrzek podal řidiči peníze a řekl: „Drobné si nechte."

Neodvážil jsem se ani ceknout, abych na sebe nestrhával zbytečnou pozornost a raději, zatímco jsem dělal, že tam prakticky nejsem, jsem ho následoval z vozu přímo do budovy solidního hotelu, jehož existence mi byla až do této noci šumafuk. Což o to, byla to pěkná stavba, ale sám bych tam nešel, když bych k tomu neměl závažný důvod.

Vešli jsme do haly a hned u vchodu se můj společník zastavil a promluvil ke mně: „Počkej tady, zařídím to. Jo a nemáš u sebe žvejku?"

„Ne, jenom peprmintovej bonbón."

„Taky dobrý, dáš mi?"

Jó, kdyby šlo jen o bonbón, pomyslel jsem si trpce, jak by to bylo jednoduché. Sundal jsem si bágl a vyndal z něj načatý balení a nasypal jsem mu je do nastavené dlaně. Hodil si je do pusy. Poupravil si košili i vlasy, dokonce si z nosu vyndal ten šmuk a vyrazil k recepci. Postával tam a žvanil celkem dlouho, až jsem si říkal, že jim tam vykládá nějaký zamotaný příběh, jenom aby zakecal fakt, že nadržený puberťák naléhavě potřebuje pokoj uprostřed noci a jeho doprovod se neřadí k něžnému pohlaví, ale vypadalo, že mu to vychází podle plánu. Mě si zatím přísným pohledem přejel pravděpodobně manželský páreček, který bych hádal, že se vracel z večeře v centru, a musím konstatovat, že se mi ten pohled nezamlouval ani omylem a v duchu jsem zrzka nabádal, ať trochu pohne, protože jestli na mě jako na zvíře v zoologické zahradě bude zírat ještě někdo další, tak to nedám. Mé útrapy se mi jevily jako nekonečné a upřímně jsem se hrozil každou vteřinou toho, kdo další vstoupí, ale nakonec to nikdo nestihl dříve, než zrzek podal recepční peníze a ta mu za ně výměnou dala klíče od pokoje, za což ji uctivě poděkoval a už pádil směrem ke mně. Čapnul mě za ruku a nadšeně rozkázal: „Jdeme."

Táhnul mě k výtahu tak rychle, že jsme skoro běželi. Ještěže tam v tuhle hodinu moc lidí nebylo, ale ti, co nás sledovali museli mít jasno. Jemu to bylo zjevně ukradený, ale já jsem se s tím stále nemohl smířit. Když jsme zabrzdili před dveřmi do výtahu a čekali až dorazí, nenápadně jsem se ohlédl a zkontroloval, zda už je vzduch čistý, díky čemuž se zrzek pobaveně ušklíbnul a poznamenal: „Uvolni se. Děláš jako bys byl zločinec, který je hledaný nejméně v jednatřiceti státech za vetší loupežná přepadení."

„To je slabý slovo ... kdyby mě tu někdo viděl, tak ..."

„Tak nastup. Nebo se mnou nahoru nejedeš?" zeptal se, když už se ležérně opíral o stěnu ve výtahu, zatímco já stál stále jako přikovaný před ním.

Udělat ten krok kupředu mě stálo dost sil. Tlačítko musel stisknout on, jelikož jsem netušil, do jakého patra jedeme, a byl jsem za to rád, protože mě se každý další drobný úkon zdál těžší a těžší. Dveře za námi zaklaply, on se ke mně opatrně přivinul a začal mě líbat. Připadalo mi, jako by mě přemlouval, abych se nebál a poddal se tomu, co mi nabízí a já si nepřál nic jiného, ale všechno tohle pro mě bylo hrozně nepřirozené nebo spíše až moc odvážné a jako zbabělá želva jsem měl tendenci zalézt zpátky do krunýře.

„V pohodě? Celý se klepeš. Je ti něco?"

„Ne, nic mi není."

„Určitě?"

„Jo jo, jen ... jsem nečekal, že věci naberou takový spád."

„V dobrém nebo špatném slova smyslu?" ujišťoval se.

„Samozřejmě že v dobrém," štěknul jsem, ale rychle si uvědomil, že to nevyznělo nejlépe a pak už si dal pozor a raději si přestal hrát na netečného, „Je to zvláštní, mám pocit jako bych se řítil do maléru, a přitom mi je dobře jako nikdy."