Strawberries & Cigarettes

5.

Srdce mi bilo na poplach a dech se ne a ne uklidnit. Nevěděl jsem co říct. I kdyby, pochybuji, že bych to byl schopný vyslovit a neuvázlo mi to v krku. Taky jsem si nebyl úplně jistý, že to nehezké oslovení je jediné, za co se stydět.

„Já ... já ..." rozhlížel jsem se kolem jako by snad někde byla pověšená nápověda mezi blikajícími neony, nakrčil jsem bojácně obočí, protože se mi náhle zamotala hlava, a kousl se do rtu, neboť jsem byl zoufalý z toho, jak nemožný jsem.

„Tak už se uklidni, vše je v nejlepším pořádku," promlouval ke mně, i když taky popadal dech, „Slyšíš?"

Přistoupil ke mně a prsty se dotkl mého čela, aby se ujistil, zda neblouzním a nepokouší se o mě horkost, protože jsem byl krapet mimo a sám jsem si nebyl jistý, že opravdu nemám horečku.

„Jsem tu s tebou."

Už ten jeho samotný nevinný dotek mě pálil na kůži a co teprve když se přesunul na moji dozajista načervenalou tvář. Konejšivě mě pohladil a způsobil tím něco, co jsem ještě nezažil. Jako bych své tělo ani neovládal a momentálně létal někde nad ním, protože kdybych byl plně při smyslech, už bych začal panikařit. Mé paralýzy využil dokonale, prsty mi zabořil do vlasů, druhou ruku mi položil na bedra, aby mě k sobě přitiskl a vteřinku na to, kdy jsem si konečně uvědomil, kde jsem, s kým jsem a co s největší pravděpodobností přijde, už zmáčknul můj spodní ret mezi svými růžovými rtíky a nijak surově, přesto velmi intenzivně, mě přirazil k chladné omítce za mnou.

Udělal to a splnil mi sen! Jako by mé srdce byla sopka, která právě explodovala. V mém nitru se mlely všechny existující emoce. Chtěl jsem skákat radostí, chtěl jsem brečet či vylétnout až do neprobádaných končin vesmíru. Jediné, co jsem nechtěl, bylo přestat. Chtěl jsem, aby to trvalo věčně a proto, když jsem si připustil, že se to opravdu děje a ten úžasný kluk mě momentálně pevně svírá ve svém náručí, ponořil jsem se do líbání jako by to bylo nejen poprvé, ale i naposledy v životě, kdy si mohu dopřát něco tak výjimečného a uspokojujícího.

Nevím, jak jsem na něho působil, byl jsem ještě nezkušený, ale snažil jsem se mu dát ze všech sil najevo, že to, co mi dělá on, je více než úžasné a má mě omotaného kolem prstu. Chutnal po cigaretách, jistě jako já, ale nic lahodnějšího jsem do té doby nezakusil. Měkký jazyk mě hladil a provokoval všechny mé chuťové pohárky, které se ho nemohly nabažit, zkrátka cukrátko, které bych ze spíže kradl dennodenně.

Dominoval, ale nesnažil se mě pokořit, naopak bych řekl, že z každé mé nesmělé iniciativy mi pomohl vytěžit to nejlepší a přesně vycítil moment, kdy mi začínaly docházet síly. Ještě jednou mě pevněji sevřel a pak nás rozpojil s maličkým rozkošným mlasknutím.

Pootevřel jsem oči a mohl si detailně prohlédnout původce mé slasti, ty dva měkké polštářky, které byly lehounce nateklé a vlhké. Povzdechl jsem si nad tou nádherou, nahnul se a znovu je zajal. O vteřinku později se to se mnou zhouplo jiným směrem a zatoužil jsem promluvit, protože mi došlo, že jsem zapomněl na něco velice podstatného a ve vhodné chvilce, když mezi námi vznikla mezírka, sotva několik milimetrů velká, jsem se dotázal: „Jak se vlastně jmenuješ?"

„Záleží na tom?"

Zarazil jsem se, ale měl jsem jasno – ovšem, že ano. Otevřel jsem pusu k odpovědi, ale ten syčák toho využil, aby si mě za bradu přitáhl blíž a překazil mi to dalším polibkem, a pak řekl: „Mlč. Říkej mi, jak se ti jen zlíbí."

„Cože? To jako jakkoliv?"

„Jakkoliv. Dneska si chci hrát a uniknout realitě, která si na nás nelítostně brousí zuby."

„Seš jsi vědom toho, že je to pěkně dětinské, ... Babyboy."

„Ou, to je moc hezký."

A už mě opět hýčkal. Mohl jsem dělat drahoty a trvat si na svém, ale v něčem měl pravdu. Tomu strašákovi, co si říká zítřek, jsem měl obrovskou chuť zabouchnout dveře před nosem a všemu, co souvisí se všední rutinou, kdy si musím hrát nedobrovolně na schovávanou, dát sbohem. Takže když jsem si nyní mimořádně mohl zahrát ruletu a kapku hazardovat, zvláště když mi tenhle rozverný kluk určoval její pravidla, nehodlal jsem protestovat. Učinil jsem proto svůj první a zásadní tah, ačkoliv netuším, kde se vzala ta náhlá odhodlanost. Moje ruce mi sklouzly na jeho zadek a pěkně ho stiskly, čímž jsem překvapil nejen jeho, ale i sám sebe. On tentokrát nespěchal a nevyložil hned své divoké karty na stůl. Jeho noha se pomalu pnula z vnitřku po mé, až se mi začal třít kolenem o látku ve velmi konkrétní oblasti, než si našel tu nejvýhodnější polohu. Objal mě a dlaně schoval pod moje triko a já cítil, jak jeho okraj stoupá a odhaluje moje záda i břicho. Dostával se do výhody a kam to na tom opuštěném tmavém rohu směřovalo, mě popravdě řečeno děsilo, jelikož jsem zatím ani nestačil vstřebat, že jsem dostal úplně první pusu od kluka, natož abych byl připravený na další významný mezník.

„Děje se něco?"

„Ehm... já ... já, víš ... no..." předvedl jsem své perfektní vyjadřovací schopnosti.

„No?"

„Nic o tobě nevím, a ... a ..."

Povzdechl si, poodstoupil ode mě, protočil oči a učinil mi nabídku: „Tak dobře. Co bys o mě chtěl vědět?"

„Já vážně nevím, třeba ... třeba ...," byl jsem si jistý, že jestli z něho budu zase mámit jméno nebo bydliště, vysměje se mi, a to, že jsme doposud nebyli ovlivněni realitou, kde se k nám oběma vázal nějaký životní příběh, se zdálo perfektní, ale tím spíš jsem se strachoval, že mi tenhle okamžik, celá tahle noc, proklouzne mezi prsty a ztratím bezvadného kluka, který do mě vidí jako nikdo jiný a hrozně mě zajímalo, jak se na to dívá on, co se budoucnosti týče, „Nebojíš se někdy toho, že uděláš nějakou fatální chybu, kterou už nemůžeš vzít zpátky, a pokazíš si tak celý život?"

„Ne," odvětil klidně.

„Opravdu? Jsi si jistý? Protože ..."

„Ano, to jsem, protože všechno, co se kolem nás děje, je osud."

„Cože? Jak to myslíš?"

„Je to prosté, to že jsme se dnes večer znovu potkali nebo že jsi mi tehdy spadnul přímo do náručí, zkrátka všechno, co uděláš nebo co se ti přihodí, směřuje přesně tam, kam má a vůbec nezáleží na tom, jestli je to dobré či špatné. To už je dáno a nezměníš to, ani kdyby si chtěl sebevíc. Jednoduše to tak má být a co se má stát, stane se ... jen o tom ještě nevíme."

„Ale co když na mě čeká něco příšerného? Co ..."

„Neboj, není se čeho obávat, jen počkej, až si na mou řeč jednoho dne vzpomeneš a ohlédneš se za tím, jak dlouhou cestu jsi ušel a co všechno si dokázal. Věř mi, že se vyplatí si na to počkat."

Z jeho působivého proslovu mi přeběhl mráz po zádech a tolik jsem chtěl jeho modrým očím uvěřit, ale nemohl jsem, tedy aspoň jsem doufal, že by mohl mít pravdu, protože já jsem na vše nahlížel z mých dosavadních zkušeností stále dosti skepticky. I proto jsem si ho dále nejistě prohlížel a snažil se si to vrýt do paměti přesně a do nejmenšího detailu.

„Přesuneme se jinam, co říkáš?"

Kývnul jsem na souhlas.

„Pojď," řekl, vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty.