Strawberries & Cigarettes

4.

Následoval jsem ho, ale pořád jsem váhal a uvažoval, co to vlastně dělám, zato on ani na okamžik. Vyrazil a byl zcela přesvědčený o všech svých činech. Nemohl jsem namítat, zatím měl ve všem pravdu. Dokázal, co nikdo jiný z mého okolí, a troufnu si říct, že mu to, jak jsem byl neustále z něčeho vyjevený, dokonce lichotilo. Takovýhle kluci se mnou obvykle neztratili ani pohled, natož aby mi nabídli únik z nezáživného školního veselí. Přestože byl prakticky ztělesněnou dokonalostí, něco mi na něm nesedělo, ale netušil jsem co, i když jsem cítil, že řešení mám na dosah.

„Kolik máš času?"

„No, ... do rána musím být doma, jinak naši zjistí, že jsem je tahal za nos," popustil jsem zábranu obavám, že jakékoliv informace, které mu o sobě vyzradím, by mohl použít proti mně, protože mi něco našeptávalo, že s ním se obávat nemusím.

„Heleme se, to zní slibně."

Byl jsem opět v háji. Neměl jsem ani ponětí, jak to zas myslí.

On mě však nedal prostor nad tím přemítat a zeptal se: „Když máš tolik času, máš i nějaké místo, kam by ses chtěl podívat?"

„Kamkoliv, hlavně když to bude hodně daleko odsud."

„Výborně. Mohli bychom se klidně podívat někam za město."

„Stihneme to?"

„Se ví, když na to šlápnu, vytáhnu to i na šedesát."

Tehdy mě to fakt ohromilo, protože sám jsem jezdil jako šnek a nedávno jsem opustil autoškolu. A pak když člověk sednul na motorku, byl i tohle krutopřísný odvaz. Došli jsme k jeho káře. Nebyl to žádný prvotřídní bourák, ale v šestnácti si člověk vážil čehokoliv, co rodiče nepřitáhli ze skládky nebo alespoň bylo pojízdné a neporouchalo se při každé druhé vyjížďce. Ten jeho měl lehce ošuntělý lak, ale zdál se, že co se týče výkonu, ještě ukáže své pravé přednosti. Zrzek se kochal tím, jak se kochám jeho autem, avšak když jsem ho nachytal na švestkách, rychle uhnul pohledem, zašmátral v kapse, ale zjevně v ní nenašel, co hledal.

„Kde mám sakra ty ..." mumlal si pro sebe a začal se šacovat, vypadalo, že se za chvilku bude koukat i do bot, ale potom se letmo podíval do vnitřku svého vozu, „... krucinál! Já idiot."

Udeřil pěstí do dveří a kopnul do pneumatiky, aby upustil páru, ale ihned si uvědomil, že tu nestojí sám a pokračoval se spíše odevzdaným tónem.

„Omlouvám se, ale teď s tím asi nic neudělám ... ach jo," řekl a tvrdě dosedl na obrubník, aby si mohl obličej zoufale promnout v dlaních.

„To nic," sednul jsem si k němu, „Tohle se mi už taky stalo."

„Fakt?"

Přikývnul jsem a vyprávěl mu o tom: „Dostal jsem čerstvě řidičák a poprvé jsem jel sám do školy autem a naši nebyli zrovna rádi, že jsem zpátky přijel busem."

On se začal smát první, ale netrvalo dlouho a oba jsme se skoro váleli smíchy. Potom jsem chtěl ještě něco dodat a otevřel pusu, jenže jsem se místo toho opět odmlčel. Popravdě jsem nevěděl, co chci říct a jak to chci říct, protože jsem se teleportoval v čase zpátky a připadal si jako pako. Ticho přetrvávalo, proto jsem se podíval na zrzka, který určitě nijak ve zlém, ale přesto nemilosrdně a možná spíše vyplašeně zabodl oči do těch mých, načež jsem zmateně zamrkal, abych odvedl pozornost od toho, jak mě to vykolejilo, i když se obávám, že to mělo opačný efekt. Sklopil jsem zrak, i když mi bylo jasné, že takhle se před ním neschovám. Po chvilce, když jsem se odhodlal k němu vzhlédnout, mi došlo, že se jeho oči upínají naprosto neskrývaně k mým rtům. Takhle důkladně si je ještě nikdo nikdy neprohlížel a já jsem na nich měl tím pádem tendenci hledat nějaké chyby. V první řadě se mi zdály z toho neohlášeného zkoumání příšerně vyprahlé, což mě přinutilo si je lehce oblíznout. Je možné, že by na tom byl stejně jako já? Že tohle by byla skutečná příčina všeho, co a jak se mezi námi přihodilo? Už jsem skoro cítil jeho rty na svých a představoval si, jaké to asi bude. V mysli mi rezonoval pověstný virbl ...

„Mám nápad," zašeptal a víc se ke mně naklonil.

„Jaký?" vydechl jsem a doufal, že ten samý, co jsem měl já.

Jenže on se postavil a pokračoval: „Sice nemůžeme jet autem, ale slíbil jsem ti projížďku, takže ... naskoč," předklonil se a pokrčil kolena, že mě ponese na zádech.

„To nemyslíš vážně, ... snad se se mnou nechceš tahat?"

„Chci."

Civěl jsem na něho jako na návštěvníka z jiné planety. Neupadl na hlavu, když jsem se nedíval? Nejenže jsem byl stále v mírném transu z očekávaného polibku, ze kterého sešlo, ale ten kluk mě jednoduše nepřestával něčím udivovat. V doznívajícím zklamání jsem se vyškrábal zpět na nohy a když se na mě díval a telepaticky se ptal, kdy se už odhodlám, zvolil jsem podobný způsob komunikace a zakroutil hlavou.

„Bojíš se snad?"

„Ne," zareagoval jsem pohotově.

„Tak?"

Naposledy jsem ho sjel pochybovačným pohledem. Chtěl to, tak jsem mu vyhověl a vyhoupnul se na něj jako na koně. Kouknul se na mě přes rameno, povytáhl koutek a než jsem se nadál, rozběhl se zbrkle do neznáma. Ale že to byl šus! Děs se mi vkrádal do očí, protože zběsilejší jízdu jsem ještě nezažil. Já sám jsem takhle rychle běžel snad jen párkrát, aniž bych měl na zádech jakékoliv závaží.

„Ááááá! Zpomal!" křičel jsem, ale on mě kompletně ignoroval a kdyby mohl, třeba by na truc ještě přidal.

Když jsme se proplétali zapadlými uličkami, trnul jsem hrůzou, že to brzy narveme do popelnice nebo hydrantu, který se nám nešťastně připlete do cesty. Nic takového, jen jsme poměrně těsně minuli ceduli lákající turisty i místní na smetanovou zmrzlinu. Nastal čas pro zlatý hřeb. Blížili jsme se k rušné křižovatce se semafory, a to jsem si teprve nebyl jistý, jestli to přežiju.

„Chceš nás zabít?! Zastav, ty magore!"

Do mozku se mi navždy vryla výstražně svítící červená, navíc z vedlejší silnice v tu chvíli přijížděl teréňák. Pevně jsem sevřel víčka a připravoval se na nejhorší, když se v poslední vteřině změnila barva na zelenou a my se v plné rychlosti vyřítili na přechod. Přitisknul jsem se k němu, co to šlo, jen aby mě neupustil a mohl jsem plně vnímat, jak se za běhu hýbou jeho boky a chvilkově mě to zaneslo do světa nepatřičných fantazií. I když už jsme byli v bezpečí, stále jsem mžoural jedním okem a nebyl si jistý, že ho mohu plně otevřít, dokud mě zrzek na rohu nesesadil a celý udýchaný se zeptal: „Cos říkal?"