Strawberries & Cigarettes

7.

Pohladil jsem ho po tváři a plynně jsme navázali, ale ne na dlouho. Výtah se zastavil, cinklo to a otevřela se před námi liduprázdná chodba skrovně osvětlená nástěnnými lampami. Zrzek vykročil pochopitelně první a já zase těsně v jeho závěsu. Stihl jsem sotva pochytit, že číslo pokoje, který odemykal, je 216, ale to už mě táhnul dovnitř. Kopnul nohou do dveří, aby se za námi zavřely a hladově se na mě vrhl, téměř jako bych se potýkal s náruživou šelmou. Loktem vrazil do vypínače a znenadání jsem ležel na posteli, kdy on se skláněl nade mnou. Pomazlil o sebe naše nosy a naše rty do sebe zapadly jako dva dílky skládačky. Líbal mě nejprve táhle, ale poté začínal být nedočkavý. Rukama si mapoval terén a nevynechal žádný záhyb. Přivoněl si k mému triku, než mi ho svižným pohybem přetáhl přes hlavu a odhodil pryč.

Sice jsem byl nahý jen do půli těla, ale připadalo mi jako bych byl nahý celý. Žaludek jsem měl jako na vodě a když se mi současně s tím rozhodl povolovat pásek, začal jsem se odporně třást jako by se do mě dala zimnice. Nechtěljsem, aby se to dělo, jenže jsem nevěděl, jak tomu zabránit. Nedalo se to ovládat.

„Wow, už se zase klepeš jako ratlík. V pohodě? To jsi tak nervózní nebo co se děje?" vyptával se starostlivě.

„Asi ... asi jo," přiznal jsem a ztěžka polkl, protože mě navíc vyschlo v krku.

„Proč? Není důvod. Jestli chceš přibrzdit, není problém, máme celou noc a já chci, abys věděl, že na tebe nijak netlačím. Takže kdybych mohl udělat něco, abych tě zbavil toho napětí, stačí říct."

„Ne ne, ty ... všechno, co děláš je skvělé. Nevím, co to se mnou je. Promiň."

„To je dobrý. Tohle není nic hrozného. Dýchej," chlácholil mě, „Z čeho jsi tak vystrašený?"

Tolik jsem si přál to vypnout nějakým zázračným knoflíkem. Štvalo mě to, že když konečně dostanu šanci, na kterou čekám celý svůj život, sesypu se jako domeček z karet. Proč se moje tělo bránilo něčemu, co pro něj mělo být více než přirozené, když mě o tom již roky samo utvrzovalo?

„Možná, když se mi svěříš, samo to odezní," navrhl.

Chtěl jsem, ale momentálně mi nedocházelo s čím.

„Máš snad nějakou špatnou zkušenost? Ublížil ti někdo?" zeptal se velice jemně.

„Ne."

„Trauma z dětství?"

„Ne"

„Tak já už nevím. Stalo se ti to už někdy?"

„Em- ne," zakňoural jsem zoufale.

„Tak co ..." zarazil se.

Koukal na mě a já přesně věděl, že na to kápnul ještě před tím, než otevřel pusu.

„Ty jsi panic, viď?"

„Jo," kníknul jsem.

Upřímně jsem už viděl, že ze mě sleze, mrskne po mě moje triko a bágl a vykopne mě. Ale nic z toho neudělal. Ponořil se mi hlouběji do očí a následující otázku položil čistě řečnicky: „Proč jsi mi to neřekl? Vždyť to není nic, za co by ses měl ... ale no tak, snad nechceš plakat."

„Omlouvám se," popotáhnul jsem.

„Neomlouvej se furt, už jsem ti to říkal. Klidně plač, uleví se ti," řekl, vytáhl z kapsy čistý kapesník, který mi velkoryse nabídnul, a sednul si vedle mě.

„Dík," vzlyknul jsem a přebral si ho od něj.

Něžně mě hladil, objímal a když vypozoroval, že už jsem se trochu vzchopil, pokračoval v nenásilném, ale strategickém výslechu: „Nedělal jsi ani ty věci okolo?"

Zakroutil jsem hlavou, a přestože se mnou zacházel nanejvýš ohleduplně, neubránil jsem se pocitu, že jsem naprostý nýmand.

„Je pravda, že jsi působil nevinně, ale kdybych jen věděl celou pravdu, nebyl bych na tebe tak hrr."

„Nevadí ti to?" vydechl jsem bojácně.

„Co? Že jsi ještě nezkušený nebo že jsi mi o tom narovinu neřekl? To první tě snad dělá ještě rozkošnějším, a to druhé mě spíše mrzí kvůli tobě. Proto ke mně buď už jen upřímný a nemusíš se ničeho bát, nebudu na tebe tlačit. Můžeme si kliďánko jen povídat."

„Ne, já to zvládnu ... myslím. Musím to jen zpracovat ... víš, snil jsem o tom tak dlouho. S tím, že jsme se líbali, jsem se stihnul srovnat poměrně rychle, a to už samo o sobě bylo něco. Ono to půjde," pustil jsem si pusu trochu víc na špacír, než jsem původně zamýšlel.

„Moment, moment! Zpomal. Rád bych si to ujasnil. Tohle bylo tvé první líbání v životě?!"

„S klukem ... jo," doznal jsem se, „Od holek jsem dostal párkrát pusu, ale nebylo to z mé vlastní iniciativy a nikdy to netrvalo víc než pět sekund a ..."

„No to je gól!"

„... melu sračky, měl bych toho nechat. Připadám si jako idiot."

„To už nechci slyšet, protože jinak ti ten nesmysl budu muset vyšukat z hlavy a dovol, abych poznamenal, že jestli budeš umět hnedka z fleku tak dobře píchat jako se líbat, tak by ses tím mohl jít živit profesionálně a já bych byl bez debat tvůj věrný klient."

„To říkáš určitě jen tak," culil jsem se nad jeho svéráznou promluvou do duše zdobenou přehnanými a mírně perverzními lichotkami.

„Chceš se o tom přesvědčit?" zeptal se koketně a nahnul se pro polibek.