Strawberries & Cigarettes

1.

Psal se rok 1997, který se pomaličku ale jistě blížil ke konci. Mě tehdy bylo šestnáct let a neměl jsem ponětí, co od života čekám. Zda budu právník nebo doktor jsem prozatím neuvažoval. Upřímně to nevypadalo ani na jedno z toho. Jediné, co mě zajímalo, byla kytara a pornočasáky. Ale ne obyčejné, které byste našly zašité na dně šuplíku každého kluka, protože mě je na tajňačku dodávala kámoška, která si myslela, že je předávám nějaké další kámošce, a mě ani nenapadlo jí tuhle teorii vyvracet. Nemohl jsem si pomoct, nazí kluci mě odjakživa vzrušovali více než všechny půvabné dámy, které kolem mě příležitostně poletovaly. Často jsem je přitahoval svou odlišností. Mé líčení braly jako jakési umělecké vyjádření, jelikož k hard rocku a metalu, černé linky a stíny patřily. Pro mě to však mělo daleko hlubší význam. Otevíralo mi to cestu k mému dívčímu já, což zní možná prazvláštně, ale já to tak cítil. Nechtěl jsem být holka, byl jsem spokojený tím, kým jsem byl, ale v něčem jsem s nimi sdílel názory spíše. Někteří kluci si ze mě kvůli tomu dělali srandu, jiní mě obdivovali, jak si elegantně probourávám cestu k nějaké z nich do kalhotek. Upřímně jsem o to nestál. Sice jsem od nějaké z nich již dostal i poctivého francouzáka, když jsem ji otevřel zaseklou skříňku nebo nechal opsat úkoly, ale sám jsem po ničem takovém netoužil. Toužil jsem totiž po tom, aby mě jednoho dne svíraly velké a pevné dlaně, které mi žádná nemohla nabídnout.

Rodičům jsem o tom pochopitelně říct nemohl, takže jsem se promluvám o vztazích a otravným dotazům typu – Už máš nějaké děvče? – snažil vyhýbat, co to jen šlo. Občas jsem přitáhl domů nějakou, co byla zrovna po ruce, aby se neřeklo, a předvedl ji vypilované sólíčko, ale jakmile začala být až moc přítulná, okamžitě jsem ji pakoval pryč. Bolelo mě, že si nemohu dovolit říct pravdu, ale znal jsem názor na homosexualitu v mé rodině již z dřívějška. Když jsme na jednom výletě do přírody viděli dva kluky, kteří se napolo zalití sluncem a stejným dílem chráněni závětřím stromů, kdy se jim na tvářích s třepotáním listů v jemném vánku vytvářely překrásné obrazce, líbali a mohu podotknout, že s velkou něhou. Mé matce se však zkřivil úsměv a otec se zakabonil jako nebe před bouřkou, načež pronesl poznámku ve smyslu – Kam ten svět spěje? – a honem nás táhnul někam jinam. Mě to ovšem nedalo, abych se za těmi dvěma šťastlivci neotočil, a ačkoliv jsem věděl, že bych to tak cítit neměl, zahřálo mě to u srdce. Pomyslel jsem si, jak moc se musí mít rádi, když na sebe hledí bezmezně zamilovaně jako jen málo páru, co jsem do té doby viděl. Bylo jim úplně jedno, co se děje okolo, neboť se na nás vůbec nepodívali, avšak byl jsem si zcela jistý, že nás museli slyšet, přesto se ani na vteřinku nedali vytrhnout ze svého omámení. Věděl jsem, že tohle chci, že je to to pravé. Zkrátka jsem si už jako malé děcko přál někomu takhle podlehnout. Přál jsem si někoho, kdo by možná spíše ochránil mě, než já musel chránit jeho.

Víte však, jak to chodí – čím více po něčem toužíte, tím spíše se to zdá nemožné a nedosažitelné. Byl jsem proto naštvaný na celý svět. Každý kluk, co se líbal se svojí dívkou, měl vše a já neměl nic. Proč se s nimi holky směly ukazovat a já nesměl ani nikoho pozvat na schůzku, protože by se to o mě bleskurychle rozneslo? Žárlil jsem. Byl jsem hlupák, ale těžko mi to zazlívat poté, co to takhle dopadlo i s klukem, který byl můj první obří crush, a po úžasném odpoledni, které jsme celé prokecali, a já už jsem se odhodlával, že to risknu a více jsem se k němu nahnul, mě nejenže nepochopil, ale dokonce opustil s tím, že má rande, tak ať mu držím palce, protože podle jeho odhadu mu ta holka určitě co nevidět dovolí si zaskórovat. Cítil jsem se jako by mi vytáhl žaludek ven z těla a začal ho ždímat. Fakt jsem myslel, že se i pozvracím, ale přeci jsem našel sílu ho s úsměvem vyprovodit ke dveřím a šel si dát studenou sprchu, po které jsem se mimochodem necítil o nic lépe a celou noc pak čuměl do stropu. Strašně jsem se na to chtěl vykašlat a nabrnknout si taky nějakou roštěnku, ale fofrem mě to přešlo, když jsem všechny potenciální adeptky sledoval druhý den ve škole. Něco tomu chybělo. Neobjevila se pověstná jiskra, která by zažehla touhu to alespoň zkusit.

Takhle jsem se potloukal životem dále až do silvestrovské noci, kdy jsem byl pozván na jeden větší večírek ve městě, kam jsem se dostal jen s přimluvením mé spolužačky jak u mých rodičů, tak i u toho týpka, který celou akci pořádal a kterého už si ani nepamatuji, jak znala ona. Těšil jsem se, nepochybně, měla to být první větší nevázaná událost bez jakéhokoliv dohledu dospělých, na níž jsem směl dorazit, ale výsledek se nezdál zrovinka uspokojivý, alespoň ne nakolik jsem čekal. Nejdříve mě pořád někdo tahal na taneční parket, abych tancoval na ten úplně nejhorší výběr písniček na světě, kde se po mě pnuly slečny, které měly už něco málo upito, a dále se posilněny alkoholem, pověsily na téměř kohokoliv, kdo měl zájem a naléval jim nebo jim podpálil cígo. Já jsem si šel podpálit cígo sám na ulici, abych odtamtud aspoň na chvíli vypadnul. Přemýšlel jsem, jestli se tam vůbec chci vracet nebo jestli se projdu a nový rok přivítám v komorním duchu.

„Zapálíš mi taky?" ozval se za mnou vcelku přívětivý hlas, který jsem doposud neměl čest poznat.

Otočil jsem se a za mnou stál poměrně vysoký zrzavý kluk s průzračně modrýma očima, které upínal k mé ruce se zapalovačem. Na moment jsem se v těch jeho studánkách dočista ztratil, než mi došlo, že bych mu měl vyhovět a zažehnul jsem plamen, abych následně mohl fascinovaně sledovat, jak vyfoukl obláček dýmu a mírně se uvolnil zásluhou omamných látek. Ticho však netrvalo dlouho.

„Proč nejsi uvnitř?" předložil mi další otázku.

Pokrčil jsem ledabyle rameny a dal si šluka. Nechtěl jsem to příliš rozmazávat, protože jsem předpokládal, že si o mě automaticky pomyslí, že jsem divný, když se dostanu na takovou akci a já, nevděčník, si to ani neužívám.

„Máš recht, stojí to za prd."

Nevěřil jsem vlastním uším. Vytřeštil jsem na něho oči, ale on to nevnímal, neboť si zrovna potáhnul a dost si to užíval. Hádám, že tenhle zlozvyk objevil teprve nedávno s nějakou partou kámošů, ve které možná byl a možná taky ne velký kápo. Maloval jsem si toho o něm v mysli hodně, ale nějak jsem se nemohl rozhodnout, co se mi líbí nejvíce a co může být také nejvíce podobné skutečnosti. Každopádně působil dost sebevědomě, ale zároveň jako hodný kluk. Kroužek v nose měl očividně falešný, tetování žádná, jen fixkou načmárané poznámky a taháky do školy, které vykoukly zpod rukávu koženkové bundy, kterou měl ležérně přehozenou přes velmi elegantní saténovou košili. Černé džíny měl, jak to v té době bývalo běžné, do zvonu a místo pásku mu je držel řetěz, čímž na mě udělal dojem, navíc se obepínal okolo oblasti, na které jsem se ze zvědavosti pozastavil.

„Na co zíráš?"

„Na nic, jen ... máš pěknou bundu."

„Fakt? Zajímavý, že tvůj pohled směřoval trochu níž."

„Co? Ne ... já jsem jen ..."

Zalapal jsem po dechu a chtěl jsem se bránit tím, že mě zaujal i ten řetěz, ale to už típnul cigaretu a šel zpátky dovnitř. Bezvadný! Totálně jsem se ztrapnil před hezkým klukem, který o mě evidentně zjistil, že jsem gay, během pěti minut, aniž by se o to vědomě snažil. Přiložil jsem naposledy cígo ke rtům a šel taky, protože jinak bych byl schopný nad svým selháním ještě dlouho přemýšlet. Ačkoliv jsem nikdy nebýval zrovna rebel, kdy cigarety byly mou jedinou neřestí, zatímco alkohol mě moc netáhnul, tak po tomhle jsem do sebe potřeboval kopnout panáka něčeho ostřejšího.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli toho kluka někde uvidím a dostanu příležitost na dodatečnou obhajobu. Nakonec jsem však našel dříve opuštěnou skleničku než jeho a pak už to se mnou jelo z kopce, když se přivalila nadšená spolužačka s další a pilo se dál a dál. Vytuhnul jsem na gauči a jen matně si vzpomínám, že vedle mě někdo seděl a ptal se, jestli mi je dobře. Když jsem zahlédl jeho zrzavé vlasy, neubránil jsem se úsměvu a zjevně ze mě vypadla nějaká netaktní poznámka, nejsem si však přesně jistý jaká, neboť to mám dodnes v mlhavém oparu. Přehodil přese mě deku a pak už si vzpomínám jen na tmu.