Strawberries & Cigarettes

2.

Ráno mě hned po probuzení nehorázně rozbolela hlava a jakmile jsem se postavil na nohy, dal jsem si pěkně na hubu, protože už při prvním kroku jsem zakopl o prázdnou flašku od vína. Ještěže moje spolužačka měla známé, jak se zdálo, všude, jinak by nás domů neměl kdo dopravit, ale za pusu se nabídnul jeden borec, se kterým se za ten večer nějak nápadně sblížila.

Cestou jsem měl dost času, abych přemýšlel nad tím, co mě doma čeká, a že za tohle budu mít zaracha nejméně na dva měsíce. No moc jsem se nemýlil, dostal jsem tři. Žádná televize, každodenní mytí nádobí a po škole rovnou domů. Prostě vopruz. Jo a málem bych zapomněl, jediná činnost, kdy jsem směl opustit barák, byla vynášení odpadků.

„Nechtěla bych."

„Dík," odpálkoval jsem svoji velice upřímnou spolužačku, která měla tohle všechno na svědomí.

„Nebuď tak kyselej. Co takhle si zase někam zajít spravit chuť?"

„Ani ne. Navíc pochybuju, že by mi to fotřík dovolil."

„Tak se na něj vykašli a přijď za náma v pátek do klubu."

„Nemůžu, příští týden mám odevzdávat práci z laborky a esej o nějakým blbým románu, co jsem ještě ani neotevřel."

„Suchare."

„Hele, nech si to. Tobě se to pindá, když by ti doma prošla i vražda."

„Vaši to taky zkousnou, není to nic, co by sami v mládí nedělali."

Měla pravdu, co jsem tak slyšel z vyprávění od babičky, moji mamku prý šlo jen těžko ukočírovat a můj fotr bejval taky pěknej lotr, který za ní lezl o půlnoci oknem, o čemž před nimi dodnes mlčí a dělá, že o tom neví, a já ji musel odpřisáhnout, že jim to taky nikdy neřeknu. Na večírky jsem nechtěl zanevřít po prvním neúspěchu, ale momentálně jsem věděl, že zrovna na nějaký mejdan nemám kapacitu a svoje resty si musím odsedět, abych z toho neměl další problémy.

„Možná jindy."

„Dobře, ... jak myslíš. Měj se, Tommy."

Můj nudný život mohl pokračovat a brzo se vrátil do starých kolejí, jen se na mě ve škole pár lidí koukalo trochu jinak. Naproti tomu mi rodiče po svědomitém plnění povinností malinko povolili uzdu, přestože já si přišel svázaný jako nikdy předtím, takže když moje praštěná spolužačka přišla s plážovým večírkem na oslavu konce školního roku, tak jsem již dopředu věděl, že mě rozhodně nepustí.

„Ale no táák! Už zas?!"

„Jo, kdybych jim to řekl, zamknou mě v mým pokoji na tři západy a klíč hodí do studny."

„Vždyť tam budou úplně všichni," naléhala, „Max, Rebecca, dokonce prý i ten zrzek, co se o tebe tehdy tak svědomitě staral po tom, co ses naprosto zdunil."

Tím si získala moji pozornost. Od toho večírku jsem o tom neznámém klukovi neslyšel, jenže vzpomínky na něho se objevovaly poměrně často a zařídily mi nejedno krušné probuzení. Ale kdo bych byl, abych dal hned najevo, že vím, koho myslí?

„Jaký zrzek?"

„Nevím, neznám ho, ale když jsi na tom silvestrovským mejdanu konečně dokvílel ten song od Backstreet Boys, takovej ten děsně romantickej, no víš, kterej myslím ...sakra ... jak jen, jo ... As Long As You Love Me, to je ono, tak ti to uklouzlo a sletěl si mu ze stolu přímo do náručí."

„Cože?! Děláš si ze mě srandu!"

„Ne-e, měla z tebe prdel půlka osazenstva," sdělila mi a potutelně se usmívala.

„Sakra, to tam měli nějakou karaoke mašinu, kde ti jede text? Protože tohle není ani omylem písnička, co bych měl nějak naposlouchanou."

„Já vím. Na tvé skromné přání, které znělo – hoď mi tam něco zaláskovanýho, brouku – jsem ti ji vybrala sama."

„Jak jsi mohla?! A proč jsi mi to neřekla?"

„Protože jsem přesně tuhle reakci čekala," odfrkla si uraženě, „Já už taky nebyla střízlivá. Promiň. Ale neboj, další trapasy už sis odpustil, navíc nikdo nemohl trumfnout to, jak chtěl o půlnoci Chris políbit Stephanie a místo toho ji celou pozvracel."

„Sakra a tohle nevím proč? Jak to, že o tom ve škole nikdo nemluvil?" rozčiloval jsem se, protože to vypadalo, že na zábavnou část opravdu došlo, jen jsem ji prošvihl.

„Jednoduše – Chris všechny svědky mírně podmáznul za slib mlčení a Stephanie koupil úplně nový šaty, ale ta ho bude asi i tak nesnášet až do konce života. Takže ne že cekneš, že jsem žvanila, protože jsem jeho skromný příspěvek už investovala do bot."

Její boty mi byly u prdele, mě zajímalo jediné: „Kde jsem byl já, že o tom nevím?"

„To už jsi měl dávno po výstupu, takže hádám, že jsi zařezával."

„Bezvadný, myslím, že se alkoholu ještě dlouho nedotknu."

„Ale no táák, nebuď labuť. To fakt budeš radši sedět doma?"

Založil jsem si ruce do kapes, udělal jsem dramatickou pauzu, ale nakonec jsem prohlásil: „Neříkal jsem, že nepůjdu."

„Juchů! Tak to s tebou mám jít domluvit s rodičema? Můžu jim slíbit, že na tebe tentokrát dohlídnu a v pořádku dopravím do stanoveného časového limitu. Co na to říkáš, Popelko?"

„Ani náhodou, vůbec jim neřeknu, že se nějaký večírek koná, aby neměli důvod mít podezření, jinak by šla celá akce do kytek."

„Moment, co chceš jako dělat?"

No ještě toho trochu! Omylem jí to ujede a ukecne se. Ne, já nemohl nic riskovat. Stejně jako jsem jí nemohl říci důvod, proč chci jít znovu do něčeho, co výhledově nabízelo pouze kocovinu a hromadu potíží.

„Neřeknu, ale budu tam."

„Tak super! Budu se na tebe těšit, Tommy."