Druhá hvězda

❄️2. prosince❄️

Otevřela své nádherné modré oči a pohled upřela na stěnu pokrytou starorůžovou tapetou. Nadechla se a vydechla. Přetočila se na záda a její pohled nyní padl na vysoký strop. Její myšlenky byly mimo tenhle svět. Tento sen neměla poprvé. Zvykla si na něj, ale to, co jí na tom snu nejvíce vadilo, bylo to, že neměl konec. Pokaždé, když se jí ten sen zdál, skončil ve stejném bodě. Ty oči... Ty nádherné akvamarínové oči... Nemohla na ně přestat myslet. Už ty oči někde viděla. Ne ve snu, ale naživo. Nemohla si ale vzpomenout kde. Už přestala počítat, jak dlouho ji tenhle sen bez konce pronásleduje a už ji to vadilo. Tak moc si přála vzpomenout si, ale pokaždé, když zapátrala ve své paměti, objevila jenom mlhu, která ji nepustila dál. Povzdechla si. Jindy by to už vzdala, ale něco uvnitř ji pořád říkalo, aby věřila a hledala dál.
Tak, jako každou jinou sobotu, když se vzbudila, si šla dát sprchu, udělala si hygienu a namířila si to do své obrovské skříně. Její otec, jakožto nejslavnější Pařížský návrhář, jí navrhl každičký kousek oblečení jejího šatníku. Včetně doplňků a bot.
Navlékla se do jednoduchých jemných růžových šatů s tříčtvrtečním rukávem a sukní po kolena. Její hubený pas zdobila úzká stuha zavázána do mašle na boku, stejné barvy. Navlékla si černé punčocháče a obula si jemné světle růžové lodičky na podpatku a tenkým páskem kolem kotníku. Zapletla si po stranách hlavy malé copánky, které uprostřed spojila stuhou stejné barvy, jako šaty a konec nechala rozpuštěný. Přes ramena si přehodila šedý pléd a prohlédla se v zrcadle. Nebyla nijak překvapená tím, co vidí. Byla krásná mladá dívka, o kterou má zájem skoro každý chlapec v Paříži. Dcera slavného módního návrháře, která je zároveň jeho modelkou. Nevadilo jí dělat modelku pro jejího otce. Jediný problém byl ale ten, že se jako modelka nikdy necítila. Častokrát viděla dívky, které byly krásnější, než ona, ale to byl pouze její názor. Povzdechla si. Narovnala se, vykouzlila jemný úsměv na jejích narůžovělých rtech a ladným krokem opustila svůj pokoj směrem do jídelny na snídani. Klapot podpatků se rozléhal po prázdném sídle. Když scházela mramorové schody vedoucí do hlaly, odbily hodiny v přízemí osmou hodinu ranní. Přišla akorát na čas na snídani. Když stála před dveřmi do jídelny, zrychlil se jí tep. Ani nevěděla proč. Zničeho nic znervózněla a kdyby mohla, tak se otočí a vrátí se do svého pokoje. Zhluboka se nadechla a vydechla. Otevřela velké dveře a vešla do prostorné jídelny, kde na ni již čekali rodiče Agrestovi. Usmála se a přešla ke svému místu, kde se následně usadila.
,,Dobré jitro maminko, tatínku."
,,Dobré jitro i tobě zlato." Odpověděla Emilie za oba. Mari se podívala na talíř před sebe. Palačinky s Nutellou a banánem. Zastesklo se jí. Gabriel se na ni ustaraně podíval.
,,Copak zlato? Děje se něco?" Položil svoji ruku na tu její a tím si získal její pozornost. Mari sebou lehce škubla a lehce vymanila se mu ze sevření. Záporně zakroutila hlavou.
,,To nic. Jen... Stýská se mi po Adrienovi. Vánoce jsme slavili vždycky spolu. Už je to ale dva roky, co jsem ho neviděla. Stýská se mi po něm. Chápu, že si chce uskutečnit svůj sen, coby spisovatel, ale snad i v Paříži jsou školy, ne? Proč se musel kvůli tomu odstěhovat do Londýna?" Vyklopila najednou Mari, až měla starost, jestli to vůbec stihli všechno pochytit. Pode výrazu Emilie ale usoudila, že pochopili všechno. Kdyby mohla, pohladila by své dítě po tváři, ale v cestě jí překážel stůl. Dosáhnout na ni mohl pouze Gabriel, který seděl v čele stolu.
,,Broučku, já vím, že ti tvůj bratr chybí, to nám také, ale jsme jeho rodina a musíme ho podpořit a pomoct mu. Je mu dvacet jedna a tobě zatím šestnáct. Až dosáhneš devatenáctého roku, taky se budeš muset rozhodnout, co budeš chtít v životě dělat." Snažila se jí vysvětlit situaci a pro její štěstí se jí to i povedlo. Mari přikývla.
,,Máš pravdu. Bylo to ode mě sobecké. Omlouvám se." Sklopila hlavu, ale Gabriel jí ji opět zvedl vzhůru.
,,Za tato slova se omlouvat nemusíš. Víme, že ti Adrien moc chybí a nás také mrzí, že se za ty dva roky neměl možnost vrátit na pár dní domů. Ale můžu tě ujistit, že se tvůj bratr snaží každý den a každou noc, aby dosáhl těch nejlepších výsledků a přijel zpátky. A ty jsi na něj mohla být pyšná." Mari se zalesklo v očích. A vřele se usmála.
,,To jsem už teď." Emilie zahřálo u srdce. Mari s Adrienem se měli moc rádi. Jejich sourozenecké pouto by nemohlo nic přetrhnout.