Druhá hvězda

❄️14. prosince❄️

Nekonečná tma byla hustá, jako krupicová kaše. Dívka byla dost nervózní, když se v ní opět ocitla. Jediné, co jí znervóznilo ještě víc, bylo to, že bylo ticho. Žádný hlas neslyšela.
,,Haló? Jsi tady?" zvolala do tmy, ale žádná odpověď se k ní nedostavila. Povzdechla si a tak se vydala do nekonečné tmy. Když začala ztrácet naději v tom, že se vůbec z toho snu probudí promnula si oči.
,,Kdo jsi...? Co po mě chceš...? Jak se tě mám vůbec zeptat, když tě nedokážu ani přivolat...?" v tu chvíli se v ní něco pohlo a narovnala se. Myslela si, jak pošetilá musela být, když věřila, že by to mohlo vyjít. Nakonec přiložila dlaně k ústům a zvolala.
,,Ah ah ah ah..." Na chvíli se odmlčela a poslouchala. Nic, zkusila to znovu.
,,Ah ah ah ah..." Stále žádná odpověď. Zamračila se. Zhluboka se nadechla a zvolala co nejvíce dokázala.
,,Ah ah ah ah!!" Najednou uslyšela rány a utichla. Veškeré smysly zaměřila na ten stále opakující se zvuk a rozhlížela se kolem sebe, aby našla jeho zdroj. Znělo to jako...
,,Bubny?" Opět se otočila. Teď už se k tomu pravidelnému zvuku přidal zpěv.

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana

Tma začala pomalu ustupovat a místo ní okolo sebe začala vidět siluety postav, které byly zezadu osvíceny modrobílým světlem. Když zaostřila všimla si, že některé z nich držely hole v rukou, se kterými do rytmu bouchali o zem.

,,Tak to je to, co vydávalo ten zvuk..." Když zaostřila ještě víc všimla si, že se dané siluety postav dotýkají ramen a tím vytváří řetězec, který Marinette obklopoval. Byla uvězněna v kruhu těchto neznámých siluet, které se rozezpívaly ještě víc, než předtím.

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwanaNa na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana

Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana
Na na na heyana
Hahiyaha naha
Naheya heya na yanuwa
Anhahe yunuwana (ha ha ya)...

Ticho. Marinette si je všechny prohlížela a čekala, co se bude dít. Siluety se ale ani trochu nepohnuly. Mari ucítila na svých zádech teplo, za kterým se následně otočila. Jasné modrobílé světlo ji na chvíli oslepilo, avšak když si trochu zvykla, spatřila další siluetu. Od ostatních se ale lišila svojí velikostí. Byla třikrát větší, než ty ostatní a zpoza ní vyzařovalo světlo mnohem jasněji. Podle rysů dokázala Mari rozpoznat, že se jedná o ženu. Ucítila, jak od ní začal foukat jemný větřík, který si začal hrát s jejími vlasy. Silueta roztáhla ruce, jako by snad chtěla tmavovlásku vyzvat do svého obětí? Pak se ozval Marinette známý hlas.

Ah ah ah ah...

Ah ah ah ah...

,,To jsi ty...?" Chtěla se k ní přiblížit, ale z jemného větříku se stal silný vítr, který nechtěl Marinette pustit ani o krok dále. Siluety okolo začaly pomalu mizet.
,,Počkej prosím! Kdo jsi?! Co ode mě chceš?! Prosím!" Silueta se ani nehla. Jediné, co bylo v pohybu, byl silný vítr, který Marinette odfoukával stále dál a dál od jejího cíle.
,,Počkej prosím! Stůj!"

Otevřela oči a zpocená se vymrštila do sedu. Stále s hlubokým dýcháním se dívala před sebou s nadějí, že tu ženu snad znovu uvidí, ale tomu se nestalo nejméně dalších pět minut. Opět ulehla a její pohled byl tentokrát upřen na vysoký strop. Co jsi sakra zač...? Letmo se podívala na budík vedle své postele. 7:17. Pochopila, že se nadále už moc nevyspí, takže vstala a odebrala se do koupelny, kde si udělala hygienu, osprchovala se a umyla si hlavu. Zabalená v ručníku a s turbanem na hlavě vyšla z koupelny zrovna, když jí cinklo upozornění mobilu. Přešla tedy k němu se zvednutým obočím a zkontrolovala displej. Srdce ji poskočilo tehdy, když zjistila, že daná zpráva přišla od Luky, nevědomky se usmála.