Druhá hvězda

❄️4. prosince❄️

Výhoda domácí školy byla ta, že měla Marinette celý prosinec, plus první týden v lednu volno. I když se učila s Nathalie, tak byla s výukou dost popředu, než její vrstevníci ve škole. Tím pádem si mohla dovolit delší prázdniny, než ostatní.

Bylo pondělí a všichni, až na Mari, byli v práci nebo ve škole. Adrien si již měsíc zpátky sehnal místo v nakladatelství, které souhlasilo se spoluprácí a vydáváním jeho knih. Na odpoledne si ale domluvil sraz s Ninem, jeho starým přítelem ze základky, takže bude celý den pryč. Gabriel byl ve své kanceláři, kde trávil většinu svého pracovního času a Emilie byla na natáčení filmu. Bylo dopoledne a Marinette seděla na své posteli, opřená o stěnu a četla si knihu. Byla do ní tak ponořená, že ji stihla do oběda přečíst celou. Když se protáhla, uslyšela klepání.
,,Dobré poledne Marinette. Je nachystaný oběd, tak se prosím dostavte do jídelny." Oznámila Nathalie, když jí Mari otevřela dveře.
,,Děkuji Nathalie. Bude otec obědvat se mnou?" Záporně zakroutila hlavou.
,,Pan Gabriel má hodně práce. Dnes bude obědvat ve své kanceláři." Mari posmutněla.
,,Děkuji. Hned budu tam." Zavřela dveře a zády se o ně opřela. Bylo jí líto, když měl její táta hodně práce a neměl dost svého volného času. Nakonec se po chvíli odebrala do prázdné jídelny, kde sama poobědvala a pak se vrátila nazpátek do pokoje. Přemýšlela. Nevěděla, jak zabít čas a zároveň nechtěla zůstat doma. Očima začala přejíždět po pokoji. Pohled jí padl na její stůl, kde ležely návrhy dresů pro krasobruslení. Přešla blíž a do dlaně vzala jeden ze svých nejoblíbenějších. Zasněně se na něj dívala. Přála si v něm na Vánočním vystoupení bruslit. Vzala si tašku s věcmi, oblékla se a na chodbě odchytila Nathalie.
,,Potřebovala bych odvést na zimní stadion. Mohla bych tě poprosit?" Nathalie se usmála a během chvíle doprovázela Marinette ke stříbrnému autu.

Hudba? Zaposlouchala se a otevřela dveře do kluziště. Popošla blíž k ledu, když si všimla bruslící figury. Zastavila se pozorovala ji. Podle tvaru postavy to byl muž. Byl ale dost daleko, takže si ho Mari nemohla lépe prohlédnout. Zrovna se chystal do otočky, když ji najednou někdo vyrušil.
,,Ah slečno Marinette!" Usmál se na ni Philippe. ,,Jaké to potěšení. Přišla jste si zabruslit?" Mari s úsměvem kývla. ,,To jsem rád, ale dnes tady mám jiného žáka. Pokud Vám to nebude vadit se s ním podělit?" S úsměvem potvrdila, že jí to nevadí.
,,Ještě se musím zeptat jeho, jestli mu to nebude vadit. Mezitím se můžete jít převléct a nachystat se." Mari přikývla a odebrala se do dívčích šaten.

,,Mám skvělé zprávy! Jelikož se oba dva učíte velmi rychle a jste mí nejnadanější žáci, tak by jste spolu mohli zkusit párové bruslení! Co vy nato?!" Vyhrkl hned, co se Mari objevila na ledě. Jen mu věnovala zmatený pohled.
,,Mistře Philippe." Přibruslil k nim blíže chlapec. ,,Nechcete nás nejdříve seznámit, než náš pošlete společně na led?" Usmál se. Mari se lehce zarazila. Byl jí povědomý. Byl velmi pohledný a povědomý. Pak si vzpomněla! Ten chlapec ze včerejška, který hrál v parku na kytaru! Philippe se praštil dlaní do čela.
,,Má pravdu! Omlouvám se. Marinette, tohle je Luka, Luko, Marinette." Luka se otočil na menší dívku a zadíval se jí do očí. V Mari hrklo.
,,Rád tě poznávám Marinette." Přivlastnil si její pravou dlaň a políbil ji na její hřbet. Mari pouze pokývla hlavou, že ji také těší. Proč mi je ten chlapec tak povědomý a přitom tak cizí? Pomyslela si.
,,Tak dobře. Pustím vám písničku. Naposlouchejte si ji a zkuste vymyslet, něco spolu." Mari se na něj s hrůzou v očích podívala. My dva?! Sama to zvládnu, ale ve dvojici?!
,,Není to nic těžkého. Jen musíte vnímat hudbu a duši toho druhého. Aby to fungovalo, musíte být jako jeden. Jedno tělo, jedna duše. Jen to zkuste." Pobídl je a pustil jim písničku. Mari s Lukou si ji pustili alespoň pětkrát, aby si ji pořádně naposlouchali. Až potom se odvážili vyjet na led. Mistr Philippe jim dával v průběhu několik rad o společném bruslení a oni zkoušeli první kroky. Sem tam se stalo, že jeden z nich upadl, ale to se dalo očekávat. Jako sólisté byli bez chyby, ale jakmile měli bruslit s partnerem, bylo to o něco horší.
Po dvou hodinách si vyčerpaně sedli na lavičku.
,,Na to, že jste takhle bruslili poprvé vám to šlo krásně! Měli by jste takhle bruslit častěji a možná by jste mohli i společně vystoupit na Vánočním vystoupení!" Zaradoval se bruslař. Mari na něj vykulila oči a prudce se postavila, až ztratila na bruslích balanc. Nebýt silných paží, spadla by. A to hodně ošklivě.
,,Jsi celá?" Optal se jí ustaraně. Mari se na chvíli zatajil dech z toho, jak byl chlapec blízko její tváře. S jeho pomocí se rychle postavila a jen kývla. Luka se lehce zamračil. Mari ukázala mistrovi, že už půjde a bez čehokoliv jiného se odebrala do šaten a pak následně ven. Celou dobu myslela na Luku. Uvnitř ji svíral jakýsi pocit, že ho zná. To snad není pravda! Proč se tohle musí stát zrovna mě?! Nejprve jedenáct let nekončící sen a teď..." Zarazila se a zastavila. Ten chlapec ze snu... Ten pohled... Mohl by to být... Ulicí se rozeznělo troubení klaksonu. Neuvědomila si, že se zastavila přímo uprostřed cesty a jede na ni auto. Oslepila ji světla a zamrzla na místě.
,,Marinette pozor!" Uslyšela jakýsi hlas. Poslední, co si pamatovala, byl náraz.

Pomalu otevřela oči. Na chvíli jí oslepilo světlo, ale pak si zvykla. Kde to jsem? Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Nepoznávala to tu. Najednou jí projela hlavou bolest, a tak se za ní chytila. Moje hlava... Když bolest ustala, postavila se a přidržujíc se stěny se došoupala k oknu. Já jsem na lodi?! Co sakra dělám na lodi?! Zhrozila se, když zjistila, že pluje na hladině řeky Seiny.
,,Už jsi vzhůru! Díky bohu." Otočila se. Ve vchodu do pokoje stál Luka. Uvědomila si. To auto! Podívala se zděšeně na něj a raději si s vyplašeným srdcem sedla zpátky na postel. Luka si dřepnul před ní.
,,Bolí tě něco? Promiň, nechtěl jsem tě tak moc stáhnout na zem, ale pořád lepší to, než aby tě přejelo to auto. Co jsi tam vůbec dělala?" Na Mari to bylo moc informací najednou. Zastavila ho dlaní a položila si ruku na hlavu. Pochopil.
,,Chceš na to obklad nebo něco?" Měl nádherný melodický hlas. Záporně s letmým úsměvem zakroutila hlavou. Luka nadzvedl obočí.
,,Jsi zvláštní dívka Marinette. A taky dost tichá. Připomínáš mi někoho, koho jsem před jedenácti lety potkal." Nepřítomně se usmál a promnul si pravé zápěstí. Jedenácti...? Mari si snažila vybavit konec snu, který se jí včera v parku zdál. Nepamatovala si ho tolik, jako ten začátek, protože se jí zdál jenom jednou, ale v paměti pátrala, jako by ji šlo o život. Luka si všiml, jak je silně zamyšlená, že ji neprobudilo ani to, když jí Luka zamával dlaní před tváří.
,,Marinette?" Optal se. No tak... No tak... Jak to bylo? Co jsem v tom snu tomu klukovi dala...?! Prudce se narovnala, až sebou Luka ucukl. Mari se k němu natáhla a přivlastnila si jeho ruku, za kterou se před chvílí držel.
,,H-hej! Co to-" vyhrnula mu rukáv. Kdyby v tu chvíli stála, tak by se jí podlomily kolena. Na Lukově zápěstí se nádherně vyjímala rudá stuha zavázaná do mašle. Zakryla si dlaní ústa a oči jí zeskelnatěly.
,,Marinette děsíš mě. Můžeš mi vysvětlit, co se děje?" Zněl už lehce podrážděně, jelikož ho nebavilo, jak s ním za celou dobu neprohodila jediné slovo. Ani za záchranu mu nepoděkovala, ale to neřešil. Ona si jen sáhla do vlasů. Luka ji celou dobu zmateně a lehce vyděšeně pozoroval. Lehce zatáhla a její zapletený cop se nyní rozpustil. V dlani svírala rudou stuhu. Podívala se na ni a pak na Luku. Ten se na ni jen podíval. Tentokrát to byl ale pohled, ve kterém se zablesklo... Uvědomění? Opět vzala jeho ruku a přivázala mu stuhu hned vedle té druhé. Pak se na něj se zadrženými slzami usmála. Lukovi chvíli trvalo, než si to dal všechno dohromady, ale nakonec se na ni taky podíval. Byly to ony. Byly to ty oči chlapce, kterého před jedenácti lety potkala a věnovala mu svoji rudou stuhu. Našla ho... Opravdu ho našla...
,,To... To jsi ty...?" Vysoukal opatrně ze sebe. Tentokrát jí slza po tváři stekla. ,,Jedenáct let jsem tě hledal... Dlouhých jedenáct let jsem na tebe nemohl přestat myslet... Jak jsem tě mohl nepoznat?!" Zasmál se a postavil. Mari se lehce začervenala. On... On mě hledal...? Najednou ji začal příjemně hřát celý hrudní koš. Ani si nevšimla, kdy si Luka klekl a zadíval se jí do očí.
,,Nezdáš se mi? Nesrazilo náhodou to auto mě a já mám teď až příliš dokonalý sen?" Musela se nad jeho lehkou najivitou usmát. Vzala jeho dlaň a položila ji na své srdce. Úsměvem se mu pokusila naznačit, že kdyby to byl sen, tak jí nebije srdce jako splašené. Se slzami v očích se usmál.
,,Bože..." Ani se nenadála a byla uvězněna v jeho vroucím obětí.
,,Už jsem přestával věřit... Tolik jsi mi chyběla..." Překvapeně, ale potěšeně zamrkala a obětí mu vrátila nazpátek. Skrze okno lodi mohla vidět na večerní oblohu, na které se nacházela její hvězda. Usmála se a zavřela oči. Děkuji ti...

Vítám Vás při úterku! Dneska vychází kapitola trochu později, w stále ještě není večer, takže zas tak pozdě není 😂

Nic moc tady psát nebudu. Jenom doufám, že se kapitola líbila a uvidíme se zítra!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙