Druhá hvězda

❄️24. prosince❄️

Bylo 24. prosince osm hodin ráno, když nervózně stála před dveřmi do pekárny. Sekanými nádechy se snažila uklidnit své rychle bušící srdce, jenomže to moc nefungovalo. Před očima se jí míhaly tisíce obrazů, jak na to budou reagovat. Byla z toho nervózní ještě víc. Ucítila stisk na své levé ruce.
,,Jsem tu s tebou. To zvládneš." Pošeptal Luka a dal jí polibek na tvář, čímž si od dívky vysloužil úsměv za všechny hvězdy světa.
,,Děkuju Luko." Stiskla jeho ruku a z hlubokým nádechem otevřela dveře pekárny.
Do nosu je oba zasáhla nádherná vůně čerstvého pečiva. Když vešli ruku v ruce dovnitř, ihned je přivítala starší paní.
,,Dobré ráno děti. Co by jste si přály?" Mari měla jenom kousíček od slz, ale při Lukových prvních slovech se uvolnila.
,,Dobré ráno i Vám." Pozdravil, ale Marinette se stále neodvážila vyřknout jediné slůvko. Když si ji ale stařenka začala přihlížet, myslela, že se na místě propadne.
,,Oh... Váš já poznávám slečno. Vy jste tady nedávno byla se svými přáteli, je tomu tak?" Přikývla na náznak souhlasu.
,,Jste nějaká zamlklá zlato, nemusíte se stydět." Usmála se, což Mari zahřálo u srdce, ale zároveň ji uvnitř ničilo, že mluví s někým, koho nezná a přitom jsou pokrevné příbuzné.
,,Děje se něco drahá? Není Vám dobře?" Mari zakroutila hlavou a stiskla Lukovi ruku ještě víc.
,,Já..." Uchechtla se. ,,Omlouvám se, jen... Jen nevím, jak začít... Je toho tolik, co bych Vám chtěla říct." V jejích očích se zaleskla láska. Láska k babičce, kterou snad niky nepocítila, protože v Adrienově rodině všichni prarodiče již byli dávno po smrti.
,,Omlouvám se, ale nevím, co máte na mysli." Starostlivě se na ni podívala. Luka jen mlčel a poslouchal. Byl tady jako podpora, to ano, ale do rodinných konverzací, které se ho netýkají, se nepletl.
,,Já Vám rozumím. Jen se snažím najít správná slova pro začátek, i když si myslím, že se mi to nepovede. Už Vás ale napínám dost dlouho, takže zřejmě půjdu hned k jádru věci." Paní Dupain hltala každičké její slovo a zároveň dostala i strach z toho, co jí chce neznámá dívka říci.
,,Před sedmnácti lety, došlo k neštěstí. Váš syn se svojí ženou zemřeli v den narození jejich dcery."
,,To já vím drahá. Byla jsem přece jeho matka, tak snad vím, co se jim stalo. Jestli jsi přišla, aby jsi mi to připomněla, tak můžete rovnou odejít." Marinette chápala její bolest, ale chtěla, aby i ona znala pravdu. A tak pokračovala.
,,Jejich dceru, vaši vnučku, jste si chtěli adoptovat. To jste ale z finančních důvodu nemohli, proto si ji adoptovala jiná rodina a vy jste o ní po celých sedmnáct let nevěděli." Stařenka nechápala.
,,Odkud tohle všechno víte. Nikdo o tomhle neví!" Mari pustila Lukovi ruku a přešla blíž k ní.
,,Protože já ji znám. Znám dceru manželů Dupain-Cheng, znám Vaši vnučku." V tu chvíli, kdyby Marinette paní Dupain nezachytila, upadla by.
,,Co se to tady děje?!" Vyběhl z zpoza rohu pan Dupain.
,,Gino!" Přiběhl ke své ženě. ,,Co se děje?" Gina, Marinettina babička, se jen chytila za hlavu.
,,Zdravím pane Dupain. Omlouvám se za komplikace, které tady způsobuji, ale přišla jsem kvůli vaší vnučce. Zúžily se mu zorničky.
,,Jak se opovažujete tady něco takového vůbec vyslovit?!"
,,Já se omlouvám, ale potřebuji Vám to říci." Gina zastavila svého muže ještě dřív, než stihl po dívce vyjet.
,,Ty... Můžeš odpřísáhnout, že znáš naší vnučku a... Dokázala by jsi nás s ní seznámit?" Podívala se na ni s nadějí v očích. Po tolika letech by se konečně seznámila se svojí vnučkou.
,,Ráda bych jí vyprávěla o jejích rodičích, aby jim byla alespoň skrz příběhy blízko a poznala je." Mari se úlevně usmála a zahnala slzy, které se rvaly napovrch.
,,Přísahám. Mohu Vás s ní představit. Klidně hned." Usmála se.
,,Hned? Ale, mi nemůžeme opustit pekárnu." Odpověděl Rolland, děda Marinette.
,,Nemusíte." Svým počínáním si vysloužila jen více zmateně výrazy svých prarodičů.
,,Pane a paní Dupain, dovolte se mi představit. Jmenuji se Marinette Agreste. Mým pravým jménem, které jsem měla při svém narození, Marinette Dupain-Cheng. Jsem dcera Sabine a Toma Dupain-Cheng. Ráda Vás konečně po poznávám." Usmála se. Čekala cokoliv. Hřejivé obětí, slzy štěstí, ale nic z toho nepřišlo.
,,Opravdu si snad myslíš, že ti uvěříme?" Ozval se Rolland. Mari si povzdechla.
,,Čekala jsem, že mi nebudete věřit. Proto jsem přinesla tohle." Podala jim kus papíru, který si ihned převzali a přečetli.
,,Je to potvrzení o mé adopci. Jsou tam napsaní moji biologičtí rodiče a i mé pravé jméno." Bylo ticho. Bylo tak hrobové ticho, až z toho dostala Mari strach. Luka ji objal kolem ramen.
,,Dej jim chvilku. Musí to všechno vstřebat." Jen kývla a čekala na jejich reakci.
,,T-tohle... Tohle je snad Vánoční zázrak..." Usmála se Gina se slzami v očích a postavila se. To Marinette brala jako dobré znamení a ihned se jí ulevilo. Gina přešla k ní.
,,Holčičko moje..." Pohladila ji roztřesenou rukou po tváři a Mari si užívala každičký její dotyk.
,,Babičko..." V tu chvíli si obě dvě padly do náruče. Když Marinette spatřila usmívajícího se Rollanda natáhla k němu ruku, aby se k nim do obětí přidal.
,,Dědečku..."