Luka ještě včera večer Mari doprovodil domů a ujistil její rodiče, že je v pořádku. Za celou dobu neprohodili ani slovo, protože pro ně bylo stále těžké uvěřit faktu, že se našli. Nakonec se spolu ale domluvili, že se další den sejdou a lépe se poznají.
Mari zářila jako nikdy, když čekala před svým domem na Luku, který ji měl vyzvednout. Její nádherný úsměv se táhl od ucha k uchu a jasně rudá stuha se jí s jejími tmavými vlasy pohybovala v rytmu studeného větru. Když se objevil Luka, nabídl jí rámě, které s úsměvem přijala a vydali se na procházku Paříží. Většinu času bylo ticho, ale sem tam z Luky vypadlo několik milých slov.
,,Mohu se na něco zeptat Marinette?" Optal se po chvíli ticha a podíval se na ni. Přikývla a čekala, co vyššího chlapce zajímalo.
,,Proč nemluvíš? Máš problém s hlasem nebo..." Mari se smutně usmála. Věděla, že Luka neumí znakovou řeč a tak vytáhla svůj malý bloček s tužkou a ve zkratce mu napsala odpověď.
,,Jsem od malička němá." Luka se na ni se soucitem v duši podíval.
,,Promiň. Nechtěl jsem." Záporně zakývala hlavou a opět rychle napsala odezvu.
,,Nevěděl jsi to. To nic." Schovala blok s tužkou do malé kabelky a rukama na své tváři znázornila úsměv. Usmál se. To je ono... Byla spokojená, jak se dokázala s Lukou domluvit i s pomocí takové primitivní věci, jako je blok a tužka.
Luka s Marinette se celý den poznávali. Mari zjistila, že loď, na které se včera probudila, byl Lukův domov. Žil tam se svojí matkou a mladší sestrou, které je pět let, takže s ní často pomáhá. Zjistila taky, že se Luka kromě bruslení zabývá hraním na kytaru a psaním písní. Vlastně je to převážně jeho vášeň a krasobruslení je pouze koníček. Luka se naopak od Mari dozvěděl, že chodí do baletu, dozvěděl se o tom, jak potají chodila pět let do krasobruslení, miluje čtení a sem tam něco navrhne. To, co ale Marinette nejvíce zarazilo na celé konverzaci byla další Lukova otázka.
,,Kdyby jsi měla možnost jednoho přání, ať už splnitelné či ne... Co by to bylo?" Smutně se usmála. Chvíli váhala, jestli má vůbec něco takového říkat někomu, koho sotva zná, ale přece jenom... Zná ho skoro jedenáct let, ne? I když s velkou časovou mezerou. Nakonec se odhodlala a napsala do bloku několik slov.
,,Zazpívat si s maminkou její písničku. Ukolébavku, kterou napsala jen pro mě. Ukolébavku, která mě dokázala zbavit strachu a smutku." Svýma akvamarínovýma přejížděl text napsaný na kousku bílého papíru. Podíval se jí do očí, až se jí zastavil na chvíli dech.
,,To je nádherné přání." Jemně položil svoji dlaň na tu její. ,,A věřím, že přijde den, kdy se ti tvé přání splní." Její tváře nabraly rudou barvu. Stáli tam tak minutu, než je probudily třpytivé bílé chomáčky, padající z nebe. Oba dva vzhlédli. Sněží... Zalapala po dechu a zavřela oči. Užívala si každičký dotek malinkaté křišťálové vločky, dopadající na její tvář. Tolik se mi stýskalo...
,,Mari?" Podívala se na něj. Byl nebezpečně blízko. ,,Nechceš si jít zabruslit?" Usmála se.
Drobná dívka poklepala chlapci na rameno a ukázala mu blok.
,,Odkud jsi vzal klíče?" Luka se uchechtl.
,,Řekněme... Že je Philippe můj... Strýc? Je to bratr mé matky." Podrbal se na zátylku a zavázal si brusle. Mari nad tím jen užasle hleděla. Když si schovala blok a chtěla si zavázat brusle, zjistila, že už je o to postaráno. Luka jí dovázal brusli, postavil se a nabídl jí ruku.
,,Můžeme?" Mari ucítila motýlky v břiše. Co to byl za pocit? Nikdy nic takového ještě necítila. Společně se na ledě rozcvičili a pak Luka pustil písničku. Věnovali se jeden druhému a beze slova poslouchali tempa písně. Nechávali promlouvat svá srdce a snažili se vcítit jeden do druhého. Jedno tělo, jedna duše.
,,Dokázali jsme to." Usmál se Luka a sevřel Mari v obětí, když spolu dobruslili. Dokázali... Najednou uslyšeli potlesk. Odtrhli se od sebe a podívali se na vyrušitele.
,,Jsem na Vás tak hrdý děti moje!" Přibruslil mistr Philippe. ,,Já věřil, že to dokážete!"
,,Strýče? Kde se tady bereš?" Optal se podezíravě Luka. Philippe jen mávl rukou.
,,Zapoměl jsem si tady nějaké papíry, tak jsem se tady musel vrátit, protože musím zítra zaplatit daně a podobné věci, ale o to tady teď nejde. Byli jste dokonalí! Myslím, že by jste měli pouvažovat nad tím Vánočním vystoupením. Co vy na to?" Složil si ruce na hrudi. Luka s Mari si vyměnili pohledy. Nakonec byla Mari ta, která vzala Luku za ruku a se sebevědomým úsměvem přikývla. Luka jí pohled oplatil a pak se opět věnoval svému strýci.
,,Kdy začínáme s tréningem?"
S pozdravem do nového dne,
Vaše Calimë Mermaid 💙
ČTEŠ
Druhá hvězda
FanfictionV Paříži žije slavný módní návrhář se svojí ženou, slavnou herečkou a hudebnicí a čtyřletým synem. Jejich rodina se ale pár dní před Vánoci rozroste o jednoho člena. A to o tmavovlasou dívku, která přišla po svém porodu o matku a následně o otce, kt...
