Druhá hvězda

❄️3. prosince❄️

Celé dopoledne sourozenci strávili spolu. Byli převážně doma, jelikož na odpoledne měli v plánu se zajít podívat na jarmark.
Hráli Mega Strike III., kde jasně vyhrávala Marinette, Adrien chvíli hrál na klavír a Mari poslouchala, zahráli nějaké hry a ani se nenadáli a byli po obědě. Když byli oba dva nachystaní na odchod, zastavil je Gabriel.
,,Adriene, Marinette, dneska půjdete na jarmark sami. S maminkou si potřebujeme něco zařídit, tak si to užijte. A na večeři se vraťte domů." řekl klidným tónem.
,,A nešlo by to odložit? Těšila jsem se, že půjdeme všichni spolu..." Podívala se na něj Mari smutně. Gabriel se usmál a přešel k ní.
,,Dneska si to užijete spolu." položil jí ruku na hlavu. Jako odpověď se mu dostalo rychlé obětí drobné dívky.
,,Na večeři jsme doma." ujistil ho Adrien a spolu s Marinette opustili velké sídlo.

Park se nacházel pouhých deset minut pěšky, od jejich domu, takže se spolu prošli.
,,Jsem tak rád, že jsem zpátky doma." protáhl se. ,,Chybělo mi to tady." zastavil se a na chvíli s hlavou vzhůru zavřel oči. Kdyby už byl sníh, tak by Mari hned rozpoutala koulovačku, jak vyšitou, ale na to si bohužel musela ještě chvíli počkat. Když se Adrien opět rozešel, držela se u jeho boku a s jemným úsměvem na tváři si prohlížela rušnou ulici. Hromada lidí stále sháněla dárky na poslední chvíli. Mari měla štěstí, jelikož ona měla dárky na Vánoce koupené už v listopadu. Najednou zafoukal chladný vítr, až se tmavovláska jemně zatřásla.
,,Jakmile dorazíme na jarmark, koupím ti horkou čokoládu na zahřátí. Co ty na to?" usmál se na ni. Mari si upravila své růžové klapky na uši a s úsměvem přikývla.

Na jarmarku bylo hodně lidí. Nebylo jich tolik, jako pět dní před Štědrým dnem, ale i tak jich bylo dost. Mari si musela dávat pozor, aby se s nikým nesrazila, jinak by horká čokoláda, kterou držela ve svých dlaních, skončila na černém kabátku a to nechtěla. Spolu s Adrienem prošli téměř celý jarmark. Ve vzduchu šlo cítit tolik vůní. Svařák, trdelníky, čokoláda a další dobroty. Pomalu se chýlilo k večeru a postupně padla i tma. Bylo teprve půl páté, když obloha byla zahalena tmavým závojem. Mari s Adrienem seděli na lavičce kousek od fontány a povídali si. Hromadu si toho řekli již včera, ale bylo toho stále tolik, co si museli říct. Tu je ale někdo vyrušil.
,,Adriene? Kámo, jsi to ty?!" Pohled Adriena se přesunul na jemu moc dobře známý hlas.
,,Nino!" postavil se a sevřel snědého chlapce v obětí.
,,Brácho! Byl jsi pryč snad věčnost! Jak je?" byl šťastný, že ho po tak dlouhé době vidí. Mari, stále sedící na lavičce, se usmála a pozorovala je.
,,Stýskalo se mi chlape! Tolik ti toho musím říct!" smál se Adrien a dal si s Ninem pěstí.
,,Tak mluv! Času je dost! Zajdem na svařák. Zvu tě!" To ho ale Adrien zastavil.
,,Šel bych moc rád Nino, ale jsem tady se sestrou." přesunuli pohledy na Mari. Zamávala na pozdrav.
,,Oh. Čau! Jsem Nino." přešel k ní. Postavila se a podala si s Ninem ruce.
,,Těší mě. Jsem Marinette." Nino jen koukal jak na ducha. Adrien se uchechtl.
,,Ráda tě poznává. Marinette, to je Nino. Nino, Marinette." Nino pochopil.
,,Nikdy jsi neřekl, že je tvoje sestra němá." podíval se na něj lehce vyčítavě. Stejný pohled mu věnovala i Mari, ale byl zároveň i zmatený.
,,Ty jsi mu to neřekl? Stydíš se snad za mě?" řekla lehce ublíženě.
,,Ne! To v žádném případě! Jen k tomu prostě zatím nebyl důvod." snažil se to nějak vysvětlit. Mari nad tím jen zakroutila hlavou. Neskutečné... Pomyslela si a nasadila falešný úsměv.
,,S Ninem ses dlouho neviděl Adriene. Klidně si s ním zajdi na ten svařák. Já si kdyžtak ještě projdu ty zbylé stánky." Adrien se zamračil.
,,To ne Marinette. Nebudu tě tady nechávat samotnou."
,,Zvládla jsem i horší věci Adriene." Položila mu ruku na rameno a podívala se mu zhluboka do očí. ,,Běž." naznačila ústy a popostrčila ho k Ninovi. ,,Napiš mi, až se budeš vracet a sejdeme se zase tady." zamávala mu dřív, než stačil cokoliv říct a Nino ho za paži odtáhl do davu. Zhluboka se nadechla se zavřenýma očima a vydechla. Když oči znovu otevřela, přemýšlela, jak zabije čas, který stráví sama. Rozhlížela se okolo sebe. Netrvalo dlouho a její modrý pohled padl na nádherné kluziště několik metrů od ní. V očích jí zajiskřilo a usmála se. Na nic nečekala a rozběhla se k místu, kde kolovala radost a lidé byli šťastní.
Moc lidí na ledu nebylo, takže měla štěstí. Zaplatila si v půjčovně brusle a během chvíle stála již obutá u vchodu na led. Neměla moc ráda půjčované brusle, ale jelikož nemohla vědět, že si dneska zabruslí, musela to skousnout. Dala si pár koleček na zahřátí a pak sem tam vykouzlila double a triple axel. Když chtěla udělat nějakou tu otočku, musela zabruslit do středu kluziště, kde nikdo téměř nebyl. Zrovna začala hrát písnička What A Wonderful World od Louise Armstronga. Zaposlouchala se do melodie písně a podle toho také odpovídalo její bruslení a ladné pohyby na ledě.
Dříve, než ale stihla písnička skončit, někdo do Marinette v rychlosti narazil a oba dva spadli. Mari si mnula naraženou hlavu a podívala se na viníka. 
,,M-moc se omouvám! J-já... Já nedával pozor!" pokoušel se černovlasý chlapec se zelenýma očima postavit z ledu a pomoct Marinette vstát, ale nešlo mu to. Mari se zkušeně vyhoupla zpátky na nohy a podala chlapci s úsměvem pomocnou ruku, kterou v rozpacích přijal a postavil se.
,,Ještě jednou se moc omlouvám." Mari mu rukama naznačila, že se nic nestalo.
,,Marcu! Jsi celý?" přibruslil tentokrát rudovlasý hoch a začal jmenovaného Marca kontrolovat.
,,Jsem v pohodě Nathe. Jen jsem nedával pozor, kam bruslím." oprášil se.
,,Musíš dávat větší pozor zlato! Takhle si ublížíš." Upravil ho a pohladil po tváři. Zlato? Zvedla Mari jedno obočí, ale když pochopila, usmála se. 
,,Jsem v pohodě. Opravdu." Mari je nakonec nechala o samotě a pokračovala v bruslení.
Zhruba po čtyřiceti minutách opustila kluziště. Brusle vrátila a odebrala se zpátky k fontáně, kde si sedla na její okraj a pozorovala okolí kolem sebe. Na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách.

,,Em... Ahoj..." Poškrábal se na týle. Dívenka se usmála. Chlapec se jí zamlouval hned od prvního pohledu.
,,Jak se jmenuješ?" Optal se jí. Její tichost ho lehce znervózňovala, ale zároveň fascinovala. Ještě nikdy nepotkal tak tiché děvče. A to ani nevypadala, že by byla stydlivá nebo plachá. Mari se odhodlala pohnout. Ukázala na chlapcovu kytaru, pak na něj a zatleskala. Byl z toho dost udivený, ale pochopil.
,,Díky, jsem rád, že se ti to líbilo." Usmál se. Mari pořád přemýšlela, co by mu měla dát, až nakonec jí něco napadlo. Sundala si své rukavice, které dopadly do sněhu a chvíli bloudila ve vlasech, než našla to, co potřebovala. Jedním tahem si rozvázala a sundala červenou stuhu, kterou následně ukázala chlapci. Nechápavě se podíval na ni a pak na stuhu.
,,To je... Pro mě?" Podivil se a zářivý úsměv, který mu dívenka věnovala ho zahřál u srdce tak, že mu zčervenaly tváře. Mari ho něžně vzala za ruku a vyhrnula mu rukáv.
,,H-hej! Co to-" Mari často s maminkou česala panenky a vázaly jim všelijaké mašličky, takže pro ni nebyl problém chlapci přivázat červenou stuhu kolem zápěstí a zakončit ji krásnou mašličkou. Pak mu rukáv stáhla zpátky a usmála se. Chlapec ji celou dobu s úžasem pozoroval. Opravdu ho překvapila šestiletá holka?
,,Zlato, už musíme jít." Ozvala se s úsměvem na tváři Emilie. Mari se usmála a vrátila se zpátky k Emilie. Chlapci chvíli trvalo, než se vzpamatoval z toho, co se právě stalo. Probudily ho až růžové rukavičky ležící na sněhu. Odložil kytaru, popadl rukavičky a rozeběhl se.
,,Počkej! Zapoměla jsi rukavice!" Mari se s Emilií otočila.
,,Děkujeme ti hochu. Jsi velmi laskavý. Na." Vzala si od něj rukavice a do dlaní mu vložila dvě mince.
,,Děkuji madam!" Usmál se. ,,Nashledanou!" Rozloučil se a vrátil se k fontáně.
,,Jsem na tebe hrdá broučku. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků, co jsi mu mohla dát." Pochválila malou Mari, když jí nasazovala rukavice zpátky na ruce.
,,Tak jo děti, vracíme se domů. Už na nás čeká oběd." Usmál se Gabriel a vzal Adriena, který mu popisoval všechno, co za tu dobu na jarmarku stihl, za ruku. Emilie vzala Marinette do náruče a následovala Gabriela se svým synem. Mari naposledy zamávala s úsměvem neznámému chlapci, díky čemuž si vysloužila zamávání s úsměvem nazpátek od něj.

Poprvé po jedenácti letech se dostala dál. Ještě v životě se jí nestalo, že by měla denní bdění, ale nijak jí to nevyvedlo z míry. Neskončila u jeho pohledu. Tentokrát mu věnovala rudou stuhu. Zavázala mu ji kolem ruky a s tím ho nechala v parku. Chtěla věřit tomu, že se jí to zdá jenom tak. Že v tom není žádný hlubší význam. Ale i přes to... Vždy měla někde uvnitř pocit, že toho chlapce zná. Nic v reálném životě jí ale nepomáhalo, aby uvěřila faktu, že je to pravda. Povzdechla si a zavřela oči. Mohla takhle sedět pět minut, než se jí do ucha dostala nádherná melodie. Otevřela oči, ale melodii nepřestávala vnímat. Byla jemná a čistá... Opět zavřela oči. Čím víc se do melodie zaposlouchávala, tím více si uvědomovala, že zdroj této krásy, není daleko. Začala se rozhlížet. Přes pohybující se dav nemohla nikoho najít, tak se postavila a otáčela se okolo. Nakonec zdroj našla. Na druhé straně fontány seděl na jejím kraji chlapec hrající na kytaru. Mari zaujal a tak obešla fontánu spolu s několika lidmi, než si našla místo, odkud na chlapce alespoň trochu viděla. 
Jeho vlasy byly černé s nabarvenými modrými konečky. Měl tmavě modrou bundu s kožíškem a černé potrhané džíny. Jeho boty byly snad ta nejbarevnější věc, kterou na sobě měl. Mari však jeho vzhledu moc pozornost nevěnovala. Fascinovalo ji, s jakou lehkostí přejížděl prsty po strunách své černé kytary. Před ním byl položený futrál od kytary, ve kterém se již nacházely nějaké papírové bankovky a kovové mince. Melodie, kterou hrál se jí dotkla místa někde hluboko uvnitř její duše. Zvládla by tam jen tak stát a hodiny poslouchat jeho hudbu. Z transu ji probudilo až cinknutí jejího telefonu, kdy jí napsal Adrien. Je čas jít. Naposledy se podívala s letmým úsměvem na chlapce, otočila se a již za doprovodu Adriena se odebrali domů, kde na ně už čekala večeře.

Nebudu to tady obkecávat, prostě je tady další kapitola, která se Vám doufám zalíbí a zítra se těšte na další!😂👑

Vaše Calimë Mermaid 💙