Druhá hvězda

❄️20. prosince❄️

Velkým pokojem se okolo jedné hodiny odpolední rozeznělo cinknutí mobilního telefonu, když se zrovna tmavovlasá dívka věnovala jedné ze svých oblíbených knih. Zvědavě sáhla po mobilu s kapkou naděje, že jí píše Luka.

Marc: Ahoj Marinette! Tady je Marc, chtěli jsme se s Nathem zeptat, jestli by jsi neměla chuť jít ven? Stále ti dlužím tu čokoládu.😅

Lehce posmutněla, když zjistila, že se jí Luka neozval. Naposledy s ním mluvila včera večer po tréningu, když jí tvrdil, že má na dnešek už nějaké plány. I tak se ale usmála při zjištění, že je autorem zprávy Marc.

Marinette: Budu velice ráda za Vaši dnešní společnost. Sejdeme se za půl hodiny v parku u fontány? ☺️

Marc: Budeme tam!😄

Marinette odložila mobil a se nachystat.
Zrovna scházela mramorové schody, když ji zastavil hlas jejího otce.
,,Kampak máš namířeno slečno?" Optal se se zvednutým obočím na mezipatře s rukama složenýma za zády. Marinette se otočila směrem k němu.
,,Kamarádi mě pozvali na odpoledne ven. Řekla jsem si, že to bude lepší, než sedět doma, i když jsem si četla jednu ze svých oblíbených knih." Pousmála se. Gabriel ji zmrazil na místě svým ledovým pohledem.
,,Poslední dobou vycházíš ven celkem často. To už jsou cizí lidé pro tebe důležitější, než vlastní rodina?" Optal se se stejným pocker facem. Marinette zamrazilo.
,,J-já omlouvám se otče. Nevěděla jsem, že ti to vadí..."
,,Ale ovšem, že mu to nevadí zlato." Vešla do místnosti Emilie. ,,Jen se o tebe tatínek bojí, to je vše. Je dobře, že nacházíš nové přátele. Jen se bez bavit. Ale ať jsi nejpopulárnější v šest hodin doma na večeři, ano?" Usmála se na ni Emilie upravila Marinette její růžový šál. Dívka s úsměvem přikývla a vytratila se ven.
,,Co to mělo znamenat Emilie?" Pronesl ledovým hlasem Gabriel ke své, zády otočené ženě.
,,Neříkej mi, že ji v tom snad podporuješ?"
,,Je mladá Gabrieli. Už jsme o tom několikrát mluvili. Nemůžeš ji tady držet zavřenou. Žila takhle už dost dlouho."
,,Nebýt nás, tak je úplně někde jinde!"
,,Přestaň! Je to dcera našich dobrých přátel! Nemůžeš ji jen tak vyhodit!"
,,Sedmnáct let. Sedmnáct dlouhých let jsem se jí snažil splnit všechno, co jsem jí na očích viděl! Naučil jsem se nějakou stupidní znakovou řeč, platil jsem jí její koníčky, živil ji, oblékal a ona místo toho, aby na oplátku dělala to, co chci a trávila čas s rodinou, chodí po venku s nějakými cizími lidmi!" Jeho hlas se rozléhal po celém sídle.
,,Luka není cizí! Je to její přítel,.kterému na ni záleží a ty to moc dobře víš Gabrieli! To, že chodí ven poznávat další lidi není zločin! Stejně většinu času trávíš ve své pracovně a já zase natáčením filmů! To se má ve svém pokoji unidit k smrti?!" Už i Emilie zvýšila hlas.
,,Má přece bratra!"
,,Ten má ale i své vlastní koníčky a povinnosti! Nemůžeš jí diktovat život! Má právo na to ho žít podle sebe!"
,,Tím ji jen podporuješ k tomu, aby si mě přestala cenit!"
,,Jsi její otec! A ona tvá dcera! Miluj-"
,,ONA NENÍ MÁ DCERA! NENÍ, NEBYLA A NIKDY NEBUDE!" Emilie zamrazila.
,,Pouze využívala mé laskavosti, kterou jsem jí dopřával! A tohle já už nadále nestrpím! Je na čase, aby se dozvěděla pravdu." Řekl tak chladně, že teplota místnosti byla snad ještě nižší, než venku.
,,T-to nemůžeš... Není na to ještě-"
,,Už jsem řekl!" Zakřičel a odebral se nazpátek do své kanceláře. Emilie se nezmohla na nic jiného, než se svézt k zemi a vyplakat se. Sabine... Prosím... Odpusť mi to... Selhala jsem... Moc mě to mrzí...

Marinette si čas strávený s Nathem a Marcem velice užívala. Zašli na již slíbenou horkou čokoládu, prošli se po jarmarku a povídali si. Marinette samozřejmě přes poznámky v mobilu.
,,Už se nemůžu dočkat, až tě uvidíme na Vánočním vystoupení bruslit!" Zaradoval se Marc.
,,Určitě počítej s naší podporou." Usmál se Nathaniel a vzal Marca za ruku. Mari se usmála.
,,Děkuji kluci." Na chvíli posmutněla, když viděla ty dva spolu tak šťastné a vzpomněla si na Luku. Bude to někdy mezi námi taky takové? Nebo se budeme hádat? Nebo snad bude mít Luka pořád tolik práce, jako tvrdil doposud? Marinettina zkleslého výrazu si chlapci všimli téměř hned.
,,V pohodě Marinette?" Položil jí Marc ruku na rameno. Mari jen zarmoutila hlavou a mávla nad tím rukou, že je to jedno.
,,Jestli tě něco trápí, tak nám to klidně řekni. Pokud budeme moct, pomůžeme. Můžeš se na nás spolehnout." Mari si jejich nabídky velice vážila, ale už tak svými problémi a starostmi způsobila hodně problémů. To si tedy alespoň ona sama myslela.
,,Děkuji kluci, jste hodní, ale tohle je věc, kterou musím vyřešit sama. Moc si toho ale vážím." Pokusila se o úsměv. Moc se jim to nechtělo věřit, ale zároveň na ni nechtěli tlačit, protože by se to tím mohlo tak akorát zhoršit. Pouze přikývli na náznak pochopení a tak přesunuli konverzaci úplně někam jinam.
,,Hele nemáte hlad? Co si takhle zajít do nejlepší pekárny v Paříži?!" Nadhodil Marc.
,,To nezní špatně zlato. Co ty na to Mari?" Mari se na ně trochu provinile podívala.
,,No... Byla jsem v drahých restauracích a cukrárnách. Popravdě jsem snad v žádné pekárně ještě nebyla." Chlapci koukali na zprávu, jako na nějakého ducha.
,,Počkat počkat... Ty mi chceš říct, že jsi nikdy nebyla v Dupain-Chengovic pekárně?! To nemůžeš myslet vážně! Mají tam ty nejdokonalejší corissanty a o makronkách ani nemluvě!" Začal Marc mávat rukama kol sebe, až z toho byla Mari ještě víc nervózní.
,,Marcu klid. Tak ji tam přece vezmeme ne?" Protočil Nath očima. Marc jen rychle vzal Marinette za ruku a běžel s ní směrem k pekárně.
,,Počkejte na mě!" Zasmál se Nath a vyrazil za nimi.

V pekárně to nádherně vonělo po čerstvém pečivu. I v tuhle pozdní dobu měli ve zvyku mít čerstvé zboží. Proto to byla nejlepší pekárna v Paříži. Voní to tu nádherně... Zhluboka se nadechla a užívala si tu sladkou i slanou vůni veškerého pečiva.
,,Dobrý večer děti. Čím Vás mohu obsloužit?" Optala se za pokladnou starší paní. Měla šedivé krátké vlasy, vysokou hubenou postavu, na které měla pracovní oblečení se zástěrou a výrazně červenou rtěnku.
,,Dobrý večer madam. Chtěli bychom poprosit o tři croissanty a šest makronek." Poprosil Nathaniel a vytáhl peněženku.
,,Ale ovšem, hned to bude." Marinette se mezitím rozhlížela po pekárně. Její pozornost si během chvíle vysloužil obraz mladého páru, vyvěšeného uprostřed pekárny na stěně. Má obraze byl jasný Francouz s hnědými vlasy a knírem, oblečen v modrém triku a tmavých kalhotech. Rukou objímal téměř o polovinu menší ženu s tmavými krátkými vlasy a šedýma očima. Její styl oblečení a tvar očí spíše připomínal Asii. Marinette ten obraz ze zvláštního důvodu něčím přitahoval. Čím? To jí bylo záhadnou.
,,Tohle jsou majitelé této pekárny." Přešel k ní Marc, zatímco Nath vyřizoval nákup. Mari se na něj na chvíli podívala a pak se pohledem vrátila zpátky k obrazu.
,,Sabine Cheng a Tom Dupain. Pekárnu pojmenovali spojením svých příjmení, to sis už zřejmě všimla. Starali se o své pekařství a pekli s takovou láskou, až by si člověk pomyslel, že bylo to pekařství živé." Mari se zarazila. Proč o nich mluví v minulém čase? Svoji otázku napsala do poznámek a ukázala je Marcovi. Posmutněl.
,,Před sedmnácti lety oba dva ve stejný den zemřeli. Nešlo ale o žádný požár nebo autonehodu. Paní Cheng čekala dítě. Porodila zdravou holčičku, což pro ni bylo smrtelné. Hned po porodu zemřela." Marinette myslela, že jí srdce přestalo na chvíli bít. Bože... Chudák malá... Vyrůstat bez mámy...
,,Pan Dupain smrt své milované ženy nezvládl, a tak si vzal ještě ten den život bez ohledu na jeho novorozenou dceru." Mari cítila, jak jí po tváři stekla neposlušná slza, kterou rychle utřela.
,,A kde je ta malá teď? Teda... Teď už jí bude zřejmě sedmnáct, ale rozumíš mi."
,,Chtěli si ji vzít pan a paní Dupain, rodiče Toma Dupain. Příbuzní Sabine bydlí v Číně. Bohužel neměli dost peněz na to, aby se malé ujali. Takže si ji adoptovali jejich staří známí. Kdo to ale je? To nikdo neví. Chtěli, aby to bylo před veřejností utajeno. Ani samotní manželé Dupain, kteří se nyní starají o pekárnu, o své vnučce nic neví." Marinette nevěděla, co si měla v tu chvíli myslet. Nebo spíše, jak by reagovala, kdyby se to stalo třeba jí. Nejspíš by se rozbrečela a upadla do depresí nebo by se rovnou zhroutila. Tyhle myšlenky ale během chvíle vypustila z hlavy. Vždyť já to štěstí mám a mám svoji rodinu. Musím si toho vážit a na tyhle myšlenky zapomenout.
,,Takže Marinette." Vyrušil je Nathaniel. ,,Dovol mi ti představit ty nejlepší croissanty a makronky v celé Paříži!" Řekl vznešeně, až se ti dva zasmáli. Odebrali se tedy ven před pekárnu a zakousli se do croissantů. Marinette měla pocit, že její chuťově pohárky zažívají božskou lahodu.

Andílci moji, už nám chybí jen čtyři kapitoly do konce! Popravdě mám celkem strach z toho, co si budete o konci myslet, ale tak snad se to povede.😊

Snad se Vám dnešní kapitola líbila a těším se na Vás zase zítra!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙