Druhá hvězda

❄️22. prosince❄️

Marinette byla od samého rána zamlklá. U snídaně a oběda se pouze přivítala, ale jinak s nikým nekomunikovala. V hlavě se jí stále dokola odehrával sen ze včerejší noci a nevěděla, co si má myslet. Luka měl zřejmě pravdu. Je to blázen. Musela na nějakou dobu být sama, aby se uklidnila, všechno si srovnala a už nezpůsobovala žádné problémy. Rozhodla se proto jít se projít na čerstvý vzduch.
Oblékla se do teplého oblečení oznámila Nathalie, že se potřebuje jít sama projít a pak vyrazila. Modlila se, aby nenarazila na Luku nebo na Marca s Nathem. Opravdu potřebovala být sama.
Prošla se okolo parku s jarmarkem, okolo pekárny, podél řeky Seiny a na chvíli se zastavila na Pont des Arts. Opřela se pažemi o zábradlí a hypnotizovala zamrzlou hladinu.
Vrať se domů dítě mé
Vše nalezne v tom ztraceném
Pořád dokola si přehrávala ty dva verše. Co mi tím chceš říct? Podívala se směrem k obloze a vydechla páru. Myslela si, že na mostě stala jen několik minut, ale podle času tam stála téměř dvě a půl hodiny. Samotnou ji dost překvapilo, že tam vydržela stát tak dlouho, aniž by jí byla zima.
Když se už ale začalo stmívat, odebrala se na cestu zpátky. Šla zrovna okolo pekařství, když z něj najednou vyšli dva lidé, myslela si, že se na místě zhroutí. Z pekárny vyšel Luka s nějakou dívkou. Smáli se a dívka se ho pevně držela za rámě. Luka se tomu nějak nebránil. To, co jí ale ublížilo nejvíce, bylo to, když jí
neznámá dívka políbila Luku na tvář. Oči jí zeskelnatěly. Proč... Proč... Proč mě život tak nenávidí... Proč to udělal... Když si hromádky neštěstí všiml Luka, zkameněl na místě. Po chvíli se stejným směrem podívala i dívka. Nakonec to byla Marinette, kdo se jako první odvážil pohnout a rozeběhla se směrem domů. Za sebou slyšela volání svého jména, ale ona se soustředila jen na útěk. To jí ale po dalších několika metrech zabránila ruka, která ji chytla za paži.
,,Marinette stůj!" Lehce škubl a narazili do sebe. Marinette dopadla na Luku, takže měla měkký dopad, ale snažila se opět co nejdříve vstát. Luka ji ale odmítal pustit, a tak se přehoupl nad ní a uvěznil jo pod sebou.
,,Marinette poslouchej mě prosím!" Mari sebou škubala a snažila se vykroutit, ale Luka byl na ni moc silný. Ačkoliv se k ní snažil promlouvat, neposlouchala ho, takže zvolil jinou variantu. Dívku umlčel během několika vteřin polibkem. Zamrzla. Čekala cokoliv, ale k dané situaci tohle rozhodně ne. Luka nijak polibek neprohloubil, pouze jejich rty spojil. Když uvolnil stisk, využila Marinette, celá červená a se slzami v očích situaci, vysmekla se a vlepila mu facku. Luka netušil, jakou sílu mohla do toho Marinette dát, ale podařilo se jí ho sejmout na bok a tím měla volný prostor k útěku. To se ale nestalo. Místo toho, aby Marinette utíkala, vyděšeně se dívala na svou ruku, kterou po chvíli sevřela v té druhé.
,,Mari..." Chtěl na ni promluvit Luka, ale ona ho jen zastavila.
,,Celou tu dobu jsem ti věřila. Celou tu dobu jsi mi lhal a já ti věřila! Myslela jsem, že jsi jiný, myslela jsem si, že... Že mě miluješ... Že ti na mě záleží... To jsem se ale zpletla. Nechápu, proč jsi to udělal, ani jestli z toho máš radost. Jsi krutý!" Neuvědomila si, že to všechno na něj vysypala ve znakové řeči, jen se potom otočila a běžela se zlomeným srdcem domů. Tam totiž patřila.

Sotva se za ní zavřely hlavní dveře, už na ni čekal Gabriel na svém oblíbeném místě na mezipatře s rukama složenýma za zády.
,,Kde jsi byla?" Zahřměl tak, až se Marinette málem znova rozbrečela.
,,J-já... Potřebovala jsem se provětrat... P-potřebovala jsem být sama... Oznamovala jsem to Nathalie." Řekla na svoji obranu, ale to Gabriel vůbec nebral v potaz.
,,Nathalie něco takového nemáš co oznamovat!" Zvýšil hlas a Mari jen leknutím poskočila.
,,Já jsem pán domu a tvojí povinností je, mi oznamovat, když opouštíš toto sídlo, které ti bylo po 17 let domovem, namísto nějaké pekárny!" Mari bilo srdce, jako splašené. Její oči byly plné slz a její vzliky neslyšné. Když si Gabrielova slova znova přehrála v hlavě, zastavila se u jeho poslední věty; Já jsem pán domu a tvojí povinností je, mi oznamovat, když opouštíš toto sídlo, které ti bylo po 17 let domovem, namísto nějaké pekárny! Její slzy a vzlyky ustaly. Svůj pohled přesunula na rozhněvaného Gabriela.
,,O čem... O čem to mluvíš otče?" Optala se rozklepanýma rukama.
,,Přestaň mi tak říkat!" V Marinette hrklo. ,,Já nejsem tvůj otec, Emilie není tvá matka a Adrien není tvůj bratr! Nemáš vysoký původ a nesdílíš naší krev! Ujali jsme se tě jenom proto, protože to byli naši přátelé! Kdybych ale věděl, v jakou sobeckou a nevděčnou holku vyrosteš, nikdy by jsi nespatřila stěny tohoto domu!" Marinette myslela, že se zhroutí. Bylo toho na ni moc. Její nohy přestaly pracovat a ona se sesunula k zemi. V tu chvíli do haly vtrhli Emilie s Adrienem.
,,Otče? Co se to tady děje?! Proč křičíš na Marinette?!" Zaútočil Adrien automaticky na Gabriela. Emilie rychle proběhla k dívce a podívala se jí do tváře. Výraz v její tváři ji vyděsil. Marinette byla bledější, než jindy a na tvářích zůstaly polosuché cesty po slzách. Oči, ač byly stále rudé a vlhké od pláče, vypadaly naprosto bez života.
,,Marinette? Zlato slyšíš mě?" Lehce s ní třepla a tím si vyžádala její nepřítomný výraz, až se zděsila.
,,Je to pravda...?" Emilie se na ni tázavě podívala.
,,Já nejsem vaše dcera?" Téhle otázky se Emilie bála snad více, než vlastní smrti.
,,Zlato, jak jsi na něco takového přišla?" Chtěla ji pohladit po tváři, ale uhla.
,,To ty jsi jí to řekl?" Otočil se Adrien zpátky na Gabriela. Počkat... On to... On o věděl i Adrien...?
,,Stejně by na to jednou přišla. To mi je ale jedno. Je to sobecká nevděčnice! Lituji toho, že jsem kdy souhlasil s tím, že se jí ujmeme." S těmito chladnými a ostrými slovy, jako čerstvě nabroušené nože, odešel Gabriel pryč.
Emilie se se slzami v očích snažila jakkoliv promluvit k Marinette, ale ta v tu chvíli byla ve svém vlastním světě. Ve světě temnoty a nekonečné bolesti a samoty. Už nebrečela. Na to byla až moc vyčerpaná. Dnes přišla o svojí první lásku a o svojí vlastní... nevlastní rodinu. Bez jakéhokoliv kontaktu se postavila a jako tělo bez duše se odebrala do svého pokoje, kde se zamkla a ulehla, stále ve venkovním oblečení, do prostorné postele, zatímco se Adrien snažil dole uklidnit svoji zničenou brečící maminku.

A jejda😨 Je mi Marinette strašně líto. Kdyby se mi stalo něco takového, tak bych se zřejmě chovala úplně stejně, jako ona, jen bych se v tom pokoji zhroutila😵😢

Tak jaké jsou Vaše pocity a názory k této kapitole? Marinettin život se pomalu rozpadá a je přímo v koncích. Jak si myslíte, že to všechno do Vánoc dopadne?

Moc děkuji za Vaši podporu u tohoto příběhu!💙 Jsem moc zvědavá, jak se Vám bude konec líbit, protože nám zbývají poslední dvě kapitoly do konce a pak se s tímto příběhem navždy rozloučíme!💔

Mějte se krásně a užívejte víkendu!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙