Mitch Hale

Narušení rovnováhy

„Ale co naši rodiče? Přátelé?“ Ptala se Lydia.
„Jsou pryč.“ Odpověděl Stiles a potřásl hlavou. „Kromě těch nadpřirozených. Ti nejspíš právě nechápou, co se to děje, takže bychom je nejspíš měli najít, ale jinak jsou všichni pryč. Přemýšlej trochu.. Před sedmi sty lety neexistovali...“
„Proč jsme se vrátili sedm století do minulosti?“ Ptal se Scott.
„Protože tehdy ještě stál Nemeton a z Beacon Hills byl nejsilnější maják pro nadpřirozeno?“ Odpověděl Stiles. „Pojďte. Musíme najít ostatní, ale ještě musím pro něco zajít.“
Stiles odběhl do svého pokoje a přinesl dvě dýky s dřevěnými rukojeťmi.
Za mumlání něčeho, čemu ostatní nerozuměli, se řízl do dlaně a nechal kapat svou krev na práh dveří. Vytvořil se tam rudý pruh, který zčernal.
„Co to..“ Vydechla Kira.
„Za určitých podmínek dokáže krev Průvodce vytvořit bariéru, která je dokonce silnější, než bariéra z jasanu horského. Ten dům je naše bezpečné útočiště.“ Stiles propaloval Kiru očima.
Najednou se, ale zhluboka nadechl a zadíval se někam do prázdna.
„Stilesi? Zlato, děje se něco?“ Ptal se Derek.
On jim, ale nebyl schopný odpovědět.

Z pohledu Stilese

Zhluboka jsem se nadechl. Viděl jsem je. Moje moc byla zpět. Nebyli jsme v domě sami. Nějak jsem se nejspíš dostal mezi dva světy. Hádal jsem, že moje osoba narušuje rovnováhu a ty dva světy se díky tomu začaly bortit do sebe. Všude, kam jsem se podíval, byli i oni. Mrtví.
„Narušitelé, huh?“
Škubl jsem hlavou doleva. Za stolem seděl muž, v oblečení které vypadalo tak na šestnácté století a přejížděl špičkou nože po desce stolu. Věděl jsem, že Scott a ostatní jej nevidí. Věděl jsem, že stále rovně stojím a dívám se do prázdna před sebou. Moje duše se oddělila od mého těla. To byla jedna ze schopností Průvodce.
„Dydyn ni ddim eisiau brifo neb.“ Řekl jsem. Bylo to velšsky. Znamenalo to, že nechceme nikomu ublížit. Velština se vyvinula z keltštiny, takže jsem hádal, že mi bude rozumět. Samotného mě to však překvapilo. Musela to být schopnost Průvodce, jelikož jsem si nevzpomínal, že bych se někdy něco takového učil.
„Pam yr ydych yn siarad Cymraeg â mi, yn arwain? Doeddwn I ddim yn dangos i chi fy mod I'n siarad Saesneg?“ Usmál se. [Proč na mě mluvíš velšsky, Průvodce? Neukázal jsem ti, že umím anglicky?]
„Ukázal.“ Řekl jsem. „Ani nevím-“
„Teprve objevuješ svoji moc, že? Nemáš tušení, co dokážeš.“ Zachraptěl on.
Zamračil jsem se. Neměl jsem sebemenší tušení, co dokážu.
„Neměl ses vůbec vracet.. Narušuješ balanc. Všechno zničíš.“ Šeptal plačtivě ženský hlas.
Prudce jsem se otočil. U kredence stála žena s podřízlým hrdlem. Hádal jsem, že žila v sedmnáctém století. Udělal jsem krok směrem k ní.
„VŠECHNO ZNIČÍŠ!!“ Zakřičela, když se zjevila přímo přede mnou.
Vylekaně jsem klopýtal zpět. Něco mě, ale chytlo za zápěstí a pořádně sevřelo. Prudce jsem škubl hlavou tím směrem. Byla to stará žena, která držela v kostnaté ruce nemluvně s rozdrásanou tváří a modřinami kolem krčku.
Zaúpěl jsem. Opouštěla mě síla. Cítil jsem neuvěřitelný žár na kůži v místě, kde mě ona držela.
„Vidíš je, že? Vidíš nás.. Vidíš všechny.. Pokud nezavřeš bránu, stanou se zlé věci.“ mumlala skřípavým hlasem.
Potom mě otočila směrem k hodinám. Vedle nich visela ze stromu mršina, napůl rozložená, v otrhaném oblečení. Kapala z ní na zem černá krev. Najednou však kostnatá bytost zvedla hlavu a zadívala se jedním zbývajícím prázdným okem přímo na mě. Druhý důlek byl prázdný. Viděl jsem, jak z něj vylezla dlouhá stonožka. Cítil jsem, že mi naskočila husí kůže.
„Pokud ji nezavřeš, tví přátelé zemřou. Všichni zemřou a tebe pohltí. Potom přijde další generace, která ji silou zavře, ale ty klidu nedojdeš. On totiž nezavřel bránu včas a vypustil to ven. Nás. Je. Všechno zlo.“ Řekla.
„Kdo to je?“ Vydechl jsem vyklepaně, i když jsem tušil odpověď. Roztřásl jsem se chladem. Ani jsem netušil, jak to bylo možné. Byl začátek podzimu.
„Tvé myšlenky jsou správné, hochu. Byl to on, kdo nás vypustil ven. Byl to on, kdo zavinil to, co se tady děje. Tvůj předchůdce. Předchozí Průvodce...“