Mitch Hale

Oprava meče

Ashreen stála u rozpálené pece s jílcem meče v ruce a rozbitou čepelí položenou v ohni. Vedle čepele se rozehříval oválek zvláštního kovu, který jsem nikdy neviděl. Zvenčí se ozvalo zavytí vlka.
„Je čas.“ Řekla, vytáhla z výhně meč i kov, dala je k sobě a pokynula Lydii, která spustila křik, za kterého zvonilo v uších.
Cítil jsem, že začalo zatmění. Ashreen začala bušit těžkým kladivem do kovu a při tom pronášela nějaká divná slova. Pozoroval jsem, jak se kov formuje do tvaru čepele.
Po dvou hodinách ustavičného mlácení a křiku se podívala na mě.
„Krev!“ Rozkázala.
Říznul jsem se do dlaně zvláštním obřadním nožem z kosti. Totéž udělal i Parish a Kira. Nechali jsme naši krev téct na čepel, kde se chovala velmi zvláštně - obalila celou čepel, ale neukápla na zem. Krev zasyčela. Šlo velmi dobře cítit, jak kov chládne. Měla snad fungovat jako voda? Něco za tím rozhodně bylo, ale já tomu nerozuměl.
Ashreen odložila kladivo. Katana najednou začala zářit a za oslnivého záblesku se změnila na dvě lesklé dýky.
„Život a Smrt.“ Řekla tiše kovářka a přejela po nich prsty.
Chtěl jsem ji zastavit. Potom, co mi řekla, jsem se obával, že by ji to mohlo stát život.
„Zbraň nezabije svého stvořitele. Ne, pokud si to její uživatel nepřeje.“ Řekla, jako by mi četla myšlenky.
Dala dýky k sobě a ony se proměnily zpět v katanu, kterou mi následně podala. Její čepel začala jemně zářit a před mýma očima se objevil obraz cesty, vedoucí do lesa. Brzy jsem spatřil přímo Nemeton a dvě zlověstně vyhlížející brány. Jedna z nich byla zapečetěna a druhá zavřená. To muselo být to, co hledáme.
„Scotte? Hej, Scotte?“ Třásla se mnou Lydia.
„Promiň.“ Zamrkal jsem.
„Viděl jsi cestu, že? K Nemetonu.“ Řekla Ashreen.
Přikývl jsem.
„Jděte. Vraťte svět do pořádku. Přiveďte Mitche zpět.“ Řekla a otevřela nám dveře ven.
„Děkujeme ti.“ Řekl jsem jí mezi dveřmi. „Co za to chceš?“
Zavrtěla hlavou a podala mi pochvu katany i s opakem. „Vraťte Mitchi svobodu. Ten kluk si to nezasloužil. To je to jediné, co chci.“
Dotkl jsem se jejího ramene. „Pokusíme se o to.“
Pak jsme odešli a řídili se září čepele.
„Hej, lidi, myslím, že jsme na místě...“ Poznamenal zhruba po hodině chůze lesem Parish a ukázal přímo před sebe.
Před námi se hrozivě tyčil do výše ohromný strom, který zastiňoval všechny ostatní. Nebylo pochyb. Byl to Nemeton. Najednou moje útroby sevřela hrůza. Před námi byly dvě brány, přesně, jak Stiles popisoval. Přesně ty, u kterých jsme byli, když se to stalo. Ta velká měla na sobě pečeť. Pečeť Průvodce. Ta menší byla zavřená. Věděli jsme, co je za ní. Rozběhli jsme se k ní a otevřeli ji. Po chvíli z ní vyšla se skloněnou hlavou jedna jediná osoba - Stiles.
„Stilesi?“ Oslovil jsem opatrně hnědovlasého mladíka před sebou.
Nic neřekl. Poté však zvedl hlavu.
„Neměli jste tu bránu otvírat.“ Dostal ze sebe a švihl po nás koulí černého ohně. Tak tak jsme se vyhli.
Vzpomněl jsem si na to, co mi řekl o prachu, který mi dal. Okamžitě jsem lahvičku vytáhl a švihl její obsah proti němu. Zastavil se, vyjekl a chytil se za hlavu.
„Stilesi? Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se opatrně.
„Scotte, co se stalo?“ Zeptal se Stiles tiše. Zněl jako můj starý, dobrý Stiles.
„To je na dlouhé povídání. Teď nás musíš přenést zpět, do naší doby.“ Řekl jsem a podal mu katanu. Chvíli na ni zíral, poté ji, ale vzal a zabodl do země. V tom okamžiku všechno zmizelo.