Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola druhá

Kdyby Uchiha neřídil, plácl by se do čela. Ten blonďák byl ale idiot! Věděl, že je jejich práce důležitá, a tak se na něj snažil jít alespoň trošku mile. Ale jak to tak vypadalo, pokoušel se veškerou jeho snahu sabotovat. A že se opravdu snažil. Necítil k němu nenávist, nebo něco takového, ne. Možná ze začátku, když byli ještě děti, skoro puberťáci, mu ten tvor lezl na nervy. Postupem času ho však agrese vůči mladšímu muži opustila. Nejen, že se musel chovat slušně - otec by ho přetrhl jak hada, kdyby se dozvěděl, že se jeho pubertální syn pere jako malé dítě, ale blonďákova snaha vyrovnat se mu, ho poměrně bavila. Deidara mu vždycky přišel svým zvláštním způsobem jako docela vtipný tvoreček. To jeho věčné vztekání se, urážení a halekání, které v poslední době nebylo už nic jiného, než vynucený a přes koleno hnaný stereotyp. Asi pro něj bylo jednodušší setrvat ve své nenávistné póze, než kousnout se, začít znovu a spřátelit se s ním. Nemohl si proto občas pomoct, prostě ho čas od času musel provokovat, přilévat benzín do už tak nezkrotného plamene.

Ne, nenávidět ho nemohl. Už velmi dlouho byl součástí jeho života, stejně jako Sasori. Tvořili určitý občas kolabující tým. Nad tím přirovnáním se pousmál, i když to v jeho podání vypadalo spíše jako arogantní ušklíbnutí. Emoce prostě nebyly jeho silná stránka. Nikoho z jejich rodiny.

Nikdy tak úplně nechápal, proč ho Deidara neměl rád. Nikdy mu nic vážného neudělal, neprovedl. Samozřejmě, že se čas od času trošku poškorpili... ale pro něj samotného to byla hra. Kolikrát si na něj stěžoval Sasorimu. Byly případy, o kterých věděl, a o kterých zase ne. Ten to ale vždycky hodil za hlavu, za což většinou schytal tichou domácnost. Itachi ale věděl, proč mu Sasori nikdy nedomluvil. A to sice, že ho znal. Jako jediný dokázal proniknout přes jeho zamrzlou skořápku. Proto mu bylo jasné, že ne vždycky myslel vážně to, co říkal na adresu jeho miláčka.

Hodil po Deidarovi zkoumavý pohled. V tu chvíli se tvářil jako bublina, která vypadá, že brzy praskne. Kdyby to bylo jeho zvykem, rozesmál by se při tom pohledu na celé kolo. Větší pravděpodobnost však byla, že na ně během další zatáčky spadne z nebes traktor.

„Neurážej se, blondýno," řekl nakonec a pokusil se o něco, co mělo připomínat úsměv. Musel uznat, že ho z toho poměrně bolely obličejové svaly. A to se říkalo, že když se člověk usmívá, používá při tom méně svalů, než při mračení. „To nevíš, že ve dvou se to lépe táhne?"

Snažil se mu zlepšit náladu. Nenápadně, samozřejmě, aby si toho nevšiml. Ale druhý muž ho naprosto ignoroval. Nu což, ať si dělá, co se mu zlíbí. Cesta byla dlouhá, a Itachi mluvit nepotřeboval. Na táboře bobříka mlčení pokaždé vyhrál. Věděl ale, že jeho spolujezdec tak vytrvalý není. Především byl docela hodně ukecaný, a to už od mládí, a tak, když se na svém sedadle začal kroutit jako klubko zmijí, Uchiha věděl, že už to nebude trvat moc dlouho, Deidara povolí a začne žvanit.

„Jedná se o komunikaci s klienty. Je to vlastně taková studie, nebo test, dá se říct. Jak se změní kvalita a vztah s našimi zákazníky, když budeme na všechno reagovat pozitivně. Když jim jejich přání a požadavky odsouhlasíme, a na všechno řekneme ano," vypadlo z modrookého blonďáka po nějaké době. Stále se ještě tvářil trošku uraženě, ale potřeba komunikace byla silnější, než nenávist vůči majiteli auta.

Itachu zařadil a pak se nad tím, co slyšel, zamyslel. „A k čemu ty dokumenty?" zeptal se na to, co mu vrtalo hlavou.

Deidara pokrčil rameny. „Při tom výzkumu se může stát hrozně moc věcí. A hlavně se to může celý posrat. Jsou to dokumenty, který chrání celou naší firmu i se sesterskými firmami, v případě nouze. Navíc je to strašný nákladný. Představ si, že přijde majitel nějaké firmy a požádá nás třeba o pětimilionovou půjčku. Jasně, musí sice doložit, že má nějaký krytí v případě, že by se mu jeho plány nevyvedly a on zůstal na suchu. Stejně by měl z čeho zaplatit nám. Ale jakmile přijde někdo a bude chtít těch milionů sto, pak už to bude horší."