Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola jedenáctá

I když se to mohl zdát více než nemožné, cesta zpátky do Konohy probíhala lépe, než si oba dva mysleli. Nejprve jeli v tichosti, jak byli vtaženi do svých vlastních soukromých myšlenek. I když rozhodnutí již bylo učiněno, stejně tomu ani jeden z nich nemohl uvěřit. Rozešli se po devíti dlouhých letech. Jejich vztah se rozpadl na padrť, na popel, a zbyla po něm jenom jedna velká černá díra uprostřed hrudníku, přesně na místě, kde dříve bývala milující srdce plná lásky, naděje a víry ve společnou budoucnost.

Přibližně po hodině to ale ani jednomu z nich nedalo, a i když na nějakou konverzaci vůbec neměli náladu, začali debatovat o tom, co bude dál. Dohodli se, že do doby, než si Deidara najde nějaký slušný podnájem a než všechno přestěhuje, zůstane ještě stále u Sasoriho, který byl vlastníkem mezonetového bytečku, v němž už pár let bydleli. Rozhodně na něj nehodlal nějak spěchat nebo ho vyhánět, ale narůstající úzkost v jeho hrudi na něj dotírala stále víc a víc, a on si nedokázal představit, že by vedle sebe měli spát, jako by se nic nestalo, a přitom už by nebyli partnery.

Deidara to cítil úplně stejně. Nechtěl u Akasuny zavázet moc dlouho, protože věděl, že by jim to ubližovalo oběma. Nebál se, že by mu hledání nového bydlení trvalo nějak moc dlouho. O peníze neměl nouzi nikdy. Jasně, nežil si tak dobře, jako Uchiha, ale vlastní byt si dovolit mohl. Do té doby mohl většinu času trávit v práci a doma spát na gauči v obýváku, ale problém byl v tom, že byl poslední všední den odpoledne a před nimi byl víkend. Nedokázal si představit, že by vedle sebe celé ty dva dlouhé dny měli koexistovat, hlavně ne, když oba byli v tomhle stavu.

Věděl a chápal, že on nebyl jediný, kdo se z toho všeho potřeboval vyplakat a mít trochu soukromí. Proto, jakmile dorazili domů, beze slov si mezonet rozdělili na svoje vlastní části. Deidara trávil volné dny četbou historického románu nahoře v ložnici a Sasori se zavřel do pracovny a věnoval se výrobě loutek pro jejich dětské oddělení. Po nějaké době to ale asi nevydržel, jelikož blondýnek slyšel klapnout dveře. O pár vteřin později mu přišla zpráva, že jede do práci, ať na něj nečeká.

Zmučeně vydechl, položil knihu vedle sebe, zabalil se do teplé peřiny a otočil se na bok. Oči měl zarudlé od pláče i od četby, a to, že jeho bývalý přítel nevydržel ani den a půl a raději odešel do práce, pro něj byla poslední kapka. Jistě, kdyby se podíval na telefon, našel by ve zprávách mnoho Itachiho pokusů o jeho zkontaktování, ale kdyby se měl přiznat, neměl na Uchihu vůbec náladu. Neměl náladu na vůbec žádného chlapa.

***

Itachi nedělní odpoledne netrávil o moc odlišněji, než plavovlásek. S hlavou skoro narvanou mezi nohama seděl na gauči s pohledem zapíchnutým do drahého bílého koberce, který před dvěma týdny Deidara skoro zlikvidoval skotskou. Prsty měl zabořené v dlouhých černých pramenech a měl co dělat, aby nervozitou a bezmocí nerozmlátil celý byt.

Byl to už skoro týden, co spolu ti dva zmizeli na hory. Mezitím svého kolegu zaspamoval hromadou zpráv a dokonce se mu i snažil volat, ale druhý si buď vypnul telefon, nebo ho prostě ignoroval. Odhodlal se dokonce zavolat i Sasorimu, ale výsledek byl stejný. Měl sto chutí zastavit se u nich doma a zjistit, co se s těmi dvěma děje, ale popravdě si netroufl. Vůbec netušil, co se mezi nimi mohlo stát. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než vyčkat na pondělí do práce a pokusit se zjistit všechno od Deidary.

Musel ale uznat, že měl vážně strach. Zvedl zrak a zadíval se ven z okna na město zářící skrze padající sněhové vločky. Nemohl si pomoci, ale ten pohled ho vždycky dostal do kolen. Vstal, udělal pár kroků a přešel až k prosklené zdi. Jen asi dva centimetry skla jej oddělovaly od děsivého pádu až úplně dolů na dlažbu, ale on se nebál. Miloval ten pohled na noční zasněžené město. K dokonalosti mu chyběla jen sklenice naplněná dobrou skotskou nebo bourbonem a to malé blonďaté pometlo ležící na gauči, zabalené do tlusté deky, vonící tím tolik typickým pachem lásky a sexu, jak se na něj usmívá a v očích mu jiskří radost.