Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola třináctá

Deidara seděl v zavazadly přeplněném autě a hlavou se opíral o volant, jako kdyby ho snad chtěl rozbít jednou dobře mířenou ranou. Od úst mu s každým dalším nádechem a výdechem odlétala viditelná pára, jak vůz už již dávno vychladl a začínal se přizpůsobovat okolní teplotě. Byla to už asi hodina, co plavovlásek na tomto místě zaparkoval a každých pár minut zvedl hlavu, aby pohledem mohl propálit prosklenou stěnu v nejvyšším patře mrakodrapu, který stál před ním.

No, to opravdu nedopadlo tak, jak si představoval. Byl zoufalý! Kdyby nebyl Uchiha absolutní idiot a nedával svou radost z jejich rozchodu tak okatě najevo, možná by ještě ten večer měl kde spát! Zavrtěl hlavou a opřel se o studenou sedačku. Vůbec nechápal, proč tam Sasori za nimi vůbec přišel, co po nich asi tak mohl chtít! Vzhledem k tomu, že jeho samotného v práci nikdy nenavštívil, předpokládal, že důvodem byl tedy Uchiha. Kousnul se do rtu a zavřel vyschlé oči. Průser to byl teda příšerný. Mrzelo ho, že si to rusovlasý nenechal vysvětlit. Vždyť on s Itachim přece vůbec nic neměl! Ten jeden jediný polibek před pár týdny, kdy byl ještě ke všemu opilý a unavený jak ďas, se nepočítal! Téměř okamžitě ze sebe kolegu shodil, vynadal mu a vypadl!

K tomu, aby se nějak obhájil, bohužel nedostal příležitost. A nejhorší ze všeho na tom bylo, že se tomu vlastně ani nedivil, protože situace, v níž je načapal, vypadala opravdu blbě. A on si byl jistý, že to, že to byl právě Itachi, kdo jej líbal, Sasori prostě jen tak snadno nerozdýchá!

A dopadlo to tak, že teď neměl kam jít. Do motelu se mu jít nechtělo a i k černovlasému jít nemohl. Ne, když se předtím choval jako úplný debil a snažil se mu ublížit a odpálkovat ho, co to šlo. Musel by se propadnout hanbou, aby za ním teď přilezl. Ne. Musel vymyslet něco jiného. Strčil klíčky do zapalování a neúspěšně se pokusil nastartovat motor. Ten ale jen několikrát zaškytal a ani se nehnul.

"Ale noták!" zavrčel a pokusil se svůj pokus zopakovat, bohužel ale opět bez úspěchu.

Toho večera se vánice z předchozích dní uklidnila a přesunula se na jiné území, to se ale nedalo říct o mrazu, který venku řádil. Podle telefonu, který vypadal, že se každou chvíli vybije, bylo asi patnáct pod nulou. A to znamenalo jediné. Byla v prdeli baterka.

"Já jsem ale debil," zaklel, když mu došlo, že za její zamrznutí mohlo jeho utápění v sebelítosti před Uchihovým bytem. K dokonalosti a podobě béčkového amerického romantického filmu už chybělo jenom pojídání zmrzliny z obrovské pixly!

Už chápal, proč rodiče, když byl malý a venku byly šílené mrazy, vyndavali baterii z auta. S naštvaným povzdechem se otočil a sáhl na zadní sedačku pro teplou bundu. Okamžitě se oblékl, zapnul ji až ke krku a vylezl ven, kde ho do obličeje okamžitě udeřila šílená zima. Raději si ani nechtěl představovat, co to udělá s jeho pleti. Přešel tedy ke kufru, otevřel jej a začal se v něm chvíli přehrabovat. Hledal zavazadlo s osobními a k životu nezbytnými věcmi, jako byla nabíječka, kartáček na zuby, kondicionér a tak podobně. Ostatní si přece mohl vzít potom. Tedy, alespoň v případě, že si opravdu stále ještě pamatuje, kde další z jeho přátel bydlel a že bude ochotný sem s ním potom zajet pro zbytek.

Ještě chvíli hledal, než popadl menší sportovní tašku, zabouchl dveře od kufru, zamkl auto a vydal se směrem, kde tušil autobusovou zastávku. Ne, k Itachimu prostě jít nemohl. Ne potom, co se k němu choval tak hnusně. A ten den by asi už nezvládl, kdyby ho ze svého prahu vyhodil i on. I když v hloubi srdce podvědomě tušil, že něco takového by Uchiha prostě neudělal...

***

Sasori sebou polekaně trhnul, když ho ze spánku navozeného práškem na spaní probudilo otravné vyzvánění telefonu. Aniž by třeba byť jen na chvíli rozlepil oči, zašmátral rukou na nočním stolku a když jej konečně po hmatu našel, přiložil si mobil k uchu.

"Deidaro?" vypadlo z něj automaticky.

"Tady Tsunade!"

"Tsunade?" zeptal se přiblble a ještě stále trochu zmateně.

"Neříkej mi, žes spal. Podle mých výpočtů je v Konoze asi sedm večer."

"To je fuk," zamručel jenom a donutil ztuhlé tělo se posadit. Opřel se o zadní pelest postele a druhou rukou si promnul oči, aby se alespoň trochu probral. "Co máš na srdci?"

"Včera jsem byla na jednom ze zasedání, týkalo se alternativního léčení onkologických nemocí. Zmínila jsem se, že jeden z mých nadaných studentů na toto téma psal závěrečnou práci, což je vážně zaujalo. Navíc, když se dozvěděli, jak mladý jsi. Věděl jsi, že tady v Evropě se z člověka stane pořádný doktor, až v-"

"K věci, prosím," přerušil její nadšený hlas.

"Chtějí, aby ses k nám připojil! Včera jsme dokončili konferenci v Madridu, pozítří se přesouváme do Berlína, pak nás čeká Praha a Mnichov. Bylo by to pro tebe i pro ně velice přínosné. Sama jsem se toho od nich hodně naučila. Kdo by řekl, že se zdravotní péče na starém kontinentu tak rychle vyvine..."

Akasuna zamručel. Neměl náladu se s ní vybavovat, natož v tomhle stavu navštěvovat cizí země, jejichž jazykům vůbec nerozuměl. Ne. Na to měl moc svých vlastních starostí a věcí na vyřízení. Potom, co jeho bývalý přítel opustil byt, do sebe hodil čtvrtku prášku na spaní a šel to všechno zaspat, všechny ty smutné, zoufalé i naštvané pocity. Doufal, že se probere až ráno a že jej ta nevýslovná zrada alespoň trochu přebolí, ale to se bohužel nestalo. S každou další vteřinou byl naštvanější a naštvanější. A jeho hněv nesměřoval k nikomu jinému, než byl jeho nejlepší přítel!

"Pošli mi to do e-mailu. Mám teď něco na práci. Zatím se měj," odbyl svojí mentorku a vytípl telefon dřív, než se vůbec stačila nadechnout k odpovědi.

Místo toho, aby si šel zase lehnout, zkusil vytočit Deidarovo číslo. Když mu to ale nezvedl ani napotřetí, provinile se kousl do rtu. Možná, že jeho reakce byla trochu přehnaná, on si ale v ten okamžik prostě nemohl pomoct! Pochybnosti až nyní prolomily vzteklou bariéru, zahalující jeho zdravý úsudek a zlomené srdce. Blondýnek nebyl moc dobrý řidič a venku dost solidně mrzlo. Zkusil to ještě jednou, ale když se mu to nepodařilo ani napočtvrté, zvedl se z postele a šel se obléknout. Tušil, že pokud mu modrooký vážně zahýbal s tím černovlasým zmetkem, bude teď u něj. Věděl že mu ten pohled rozdrtí srdce ještě na víc kousků, než už jej měl teď, ale alespoň se ujistí, že ho nemá na svědomí.

Na druhou stranu, pokud u Uchihy nebude...

***

Trvalo mu asi hodinu, než se autobus po zamrzlé silnici dostal až do jedné z okrajových částí Konohy. Jakmile vůz zastavil na zastávce, kterou si Dei ze svých vzpomínek matně vybavoval, popadl tašku a vystoupil. Chvíli se rozhlížel ze strany na stranu, než mu došlo, jakým se má vydat směrem. Šel asi ještě dalších pět minut, během nichž si dával velký pozor, aby se díky zledovatělému povrchu totálně nerozmáznul, než zahnul doprava k řadě menších rodinných domků. Pokud ho paměť nešálila, měl to být hned ten první. Rozešel se po chodníčku a vystoupil na verandu, kde zmáčknul zvonek a čekal, než majitel domu otevře a pustí ho dovnitř.

Trvalo to jen pár okamžiků, než se dveře otevřely a před ním stanula obrovská postava jednoho z jeho nejlepších přátel ze střední školy. Zvláštně barevným pohledem, něčím mezi fialovou a červenou, si jej celého od hlavy až k patě změřil a zarazil se na sportovní tašce, kterou držel v ruce. V ten moment se na jeho tváři objevil pobavený úšklebek.

"Problémy v ráji, co?" zachechtal se.

Aloha!

Přináším vám třináctou kapitolku! :3

Tak, Deidara se přece jen odvážil jet k Itachimu, ale bohužel se zasekl na parkovišti a dál se nedostal. Nakonec se vydal k jednomu z dalších dobrých přátel. Poznáte ke komu? :3

Sasori si hned po jeho odchodu vzal prášek na spaní, aby se trochu vzpamatoval, ale to by ho Tsunade nesměla vzbudit telefonátem až z Evropy. Co myslíte, kývne nakonec na její nabídku?

A jak si to vyřídí s Itachim?

Všem, ale vážně všem, co zanechávají u této povídky komentář, moc děkuji! Jste úžasní a já vaše teorie úplně žeru :3 A také moc děkuji za hvězdičky, moc si toho vážím :3

Vaše Majo :3