Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola pátá

Sasori se pobaveně ušklíbl, zatímco do sebe házel jednu lžičku müsli za druhou, na které se vrh ihned, jakmile se přemístili do kuchyně. Díval se na Deidaru, jenž právě v tu chvíli usedal na barovou židličku ke kuchyňskému pultu. Když však v jeho tváři spatřil výraz absolutního vyčerpání, musel se zamračit. "Vypadáš vážně hrozně, měl by ses pořádně vyspat," zamručel nakonec.

"Jo, to asi měl," pokusil se ze sebe dostat Dei trochu příjemnějším tónem, když se opřel o opěradlo. V hrudi se mu však začala tvořit tak silná úzkost stahující všechny dýchací svaly, buňku po buňce, svalové vlákno od vlákna, že nemohl skoro mluvit. Při představě, že by si vedle svého přítele měl lehnout a předstírat, že se vůbec nic nestalo, že jeho končetinami nekoluje třes způsobený citovým vypětím, ale i vzrušením, touhou a nedobrovolným prozřením, se mu chtělo popravdě trochu zvracet.

Každý člověk se s nevěrou vyrovnával jinak. Jistě, šlo pouze o jeden jediný polibek. Spousta lidí by tuto skutečnost pouze přešla s tím, že o nic nešlo, že to nic neznamenalo. Vždyť se přece začal téměř okamžitě bránit a černovlasého muže od sebe odstrčil. Snadno by to mohl svést na Uchihu, v případě, že by to prasklo. Byl si více než jistý, že Sasori by v tu chvíli svého nejlepšího přítele pravděpodobně zabil. A Deidara by se tak zbavil své dlouholeté přítěže. Udělat to však nemohl z jednoho jediného prostého důvodu. Ještě teď mu z toho všeho bušilo srdce napětím, což byl právě ten důvod, proč to blondýn za nevěru považoval. Dovolil sám sobě, aby se mu to líbilo.

Sasori souhlasně kýval na každé slovo. "Jen to do sebe nasoukám a půjdu taky. Jen běž, pak se k tobě přitulím," zaculil se láskyplně. I když přišel z práce dřív, směna byla i tak náročná a on se těšil, až se ke svému miláčkovi bude moci přitulit.

Pocit zvracení narůstal, hlava bolela jako střep, nohy a ruce se třásly. I když vystřízlivěl asi tak do půl sekundy, co Sasoriho spatřil, stále mu nebylo úplně nejlépe. Spíše naopak. A byl stoprocentně přesvědčený, že pokud si vedle něj Akasuna lehne, dostane panický záchvat a začne ječet jako třináctiletá holka. "Nedělej si starosti, já," zasekl se uprostřed věty, maje ze sebe naprosto příšerný pocit zklamání. Aniž by se na rusovláska jen podíval, zabodl pohled do stolu a pokračoval v tom, co chtěl říci:, "dneska se vyspím na gauči. Jsem strašně unavený, potřebuju se vyspat."

Sasoriho úsměv a dobrá nálada v tu chvíli naprosto přešli. Kousl se do rtu, jak jej ta slova zabolela. Jak to tak vypadalo, byli na tom opravdu už tak špatně, že vedle něj Deidara odmítal i ležet a spát. Nemohl si pomoct, ale v ten okamžik si připadal, jako kdyby v něm se slovy milence něco umřelo. Vždyť se přece tolik snažil... Bylo to snad Deidarovi málo?

"Pokud zítra nebudeš mít směnu, můžeme se jít někam projít," dodal blonďáček, když zaznamenal Sasoriho výraz. Ne, že by se mu s ním někam chtělo chodit. Nejraději by byl jen sám doma zalezlý v posteli, s nikým se nebavil a litoval sám sebe, co se z něj stalo za strašného kreténa.

***

Deidarův nápad s procházkou se nesetkal s valným úspěchem. Sasori nedokázal rozdýchat, že si té noci sbalil peřiny a raději než s ním, se vyspal na gauči v obýváku. Považoval to za totální selhání své osoby a snahy udržet jejich vztah při životě. Představa pěkně stráveného víkendu se pro něj změnila v noční můru. Ne, že by byl normálně nějak extra ukecaný, tentokrát od něj však blonďáček neslyšel nic než strohé odpovědi. A to, že sám Deidara se bytem ploužil jako tělo bez duše, mu taky dvakrát na náladě nepřidalo. Nejčastěji ho vídával stávat u okna a prázdně civět ven, či lehávat v posteli s knížkou. Jeho by však ani za mák nenapadlo myslet si, že by se snad věnoval četbě. Zejména, když měl knihu obráceně.