Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola sedmá

Když Itachi toho večera dorazil domů, musel se, ačkoliv mu to nebylo vůbec podobné, potěšeně usmát. Musel uznat, že večeře s tím malým blonďatým pošukem se opravdu vydařila. Sundal si sako, pověsil jej na věšák, jenž stál skoro hned za dveřmi, sundal si boty a pokračoval do obýváku, kde rovnou přešel k baru. Otevřel jej a chvíli prohlížel své zásoby alkoholu. Po několika sekundách si vybral třicetiletou irskou whisky, nalil trochu do broušené křišťálové sklenice a sednul si na gauč, ze kterého měl skrze prosklenou zeď perfektní výhled na oživlé noční zasněžené město. Velice rád se odtamtud každou zimu díval na poletující sněhové vločky. 

Byl by rád, kdyby na to jen nebyl sám. 

Potěšeně zavřel oči a natáhl nohy na konferenční stolek, moc dobře si pamatoval, co přesně se na pohovce před několika dny skoro odehrálo. Vzpomínal na hebkost zlatavých vlasů, jemnou vůni parfému a měkké, vzrušením a náruživostí opuchlé, rudé rty. V okamžiku, kdy jej zašimralo v podbříšku, procitl do reality a nechal své černé hloubky proniknout do umělého osvětlení. Nemělo cenu předbíhat. Ačkoliv to bylo doopravdy vábivé a sám tomu pokušení, jež se mu naskytlo, v pátek v noci téměř podlehl, neměl o něco takového zájem. Ne takhle. 

Samozřejmě, že by jej chtěl popadnout a dělat s ním takové věci, které mu po celých těch několik dlouhých let byly zapovězeny. Avšak ačkoliv na to Uchiha vůbec, ale opravdu vůbec nevypadal, raději dával přednost tomu, svého partnera, jak postelového, tak vztahového, nejprve poznat. Možná, že v tom byl až trochu moc staromódní, avšak neměl strach, že by si z něj někdo utahoval. Nikdo to o něm vlastně nevěděl. 

A právě z toho důvodu pozval Deidaru na večeři. A musel uznat, že se opravdu dobře bavil. A dokonce ani blondýn nevypadal, že by se mu ten večer nelíbil. 

Jakmile si Dei vzpomněl, že jej vzal do restaurace, kde se spolu poprvé poprali, jeho jindy lehce namyšlená a tvrdohlavá povaha se změnila k nepoznání. Najednou jako kdyby se v jeho přítomnosti zcela uvolnil a úplně ignoroval fakt, že tam vlastně sedí se svým dlouholetým sokem. Zajímavé bylo, že si ani jeden z nich vlastně nedokázal vzpomenout, kvůli čemu ta roztržka vlastně začala. Avšak to, že Deidara skončil s monoklem a on s natrženým rtem, se opravdu zapomenout nedalo. 

Konverzovali spolu na všechna různá témata, od společných středoškolských zážitků, až po to, jakého měli nejoblíbenějšího hudebního skladatele, a ačkoliv se to mohlo zdát jako nevhodné nebo moc brzké téma, dostali se po hodině dokonce i k problémům v Deidarově a Sasoriho vztahu. Blondýnek, opíraje si hlavu o ruku, posmutněle vyprávěl, jak se z jejich vztahu vytratila jiskra. A kdyby na něj Itachi neměl zálusk, možná by jej to taky vážně mrzelo. 

Zvedl ruku, přiložil sklenici k bledým rtům a pořádně se napil. Příjemně ostrou, avšak medovou a ke konci hřejivou, chuť, poválel na jazyku a vychutnával si s jakou silou působí na všechny chuťové buňky, než konečně polkl. Pak nápoj opatrně položil na opěradlo pohovky, vzal do ruky telefon ležící na stole, otiskem prstu jej otevřel a naťukal do esemesky krátkou zprávu. 

Itachi se s blondýnkem rozloučil polibkem na tvář, při kterém moc dobře slyšel, jak se mu zatajil dech. Měl sto chutí sevřít ho v náruči a věnovat mu pořádný polibek. Věděl ale, že na něj nesměl spěchat. Ještě stále se trápil tím, jak to mezi ním a Sasorim vypadalo. A on sám mu na psychické stabilitě popravdě taky moc nepřidal, když po něm v pátek vyjel. Věděl, že musí být trpělivý. Nechtěl získat pouze jeho tělo, ale také srdce. A to vzhledem k letům, kdy jej modrooký neměl úplně rád, nebude nic jednoduchého. Musel se rozhodnout sám. Musel to chtít sám. Jinak by to nemělo cenu. Alespoň ne pro Itachiho.