Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola osmá

Věnováno lucdoc23 a všem, kteří trpělivě čekají na další kapitoly :3

Zběsilý tlukot srdce uklidnil Uchiha během několika málo vteřin. Byl si více než jistý, že kdyby ho jeho nejlepší přítel podezíral z toho, že mu pígluje milence, určitě by na něj nehrál žádné čachry machry a pravděpodobně by mu rozbil hubu hned, co by za ním došel k boxu, a vůbec se neobtěžoval nějakou zdvořilou konverzací nebo vyléváním citů. Věděl tedy, že se nemá čeho bát. Alespoň prozatím. Naklonil se blíž, lokty se opřel o dřevěnou desku stolu a popletl prsty do sebe, přičemž se na druhého muže se zájmem zadíval.

"Z čeho soudíš?" zopakoval trochu jinak svou předchozí otázku, jelikož Sasori vypadal, že je úplně mimo, a že jeho předchozí otázku vůbec neslyšel.

Akasuna v třesoucích se prstech sevřel kávu říznutou rumem, až se mu pobledlé tváře na chvíli začervenaly. Itachiho napadlo, že si tam asi nechal namíchat dvojitého panáka, aby se alespoň trochu uklidnil. To ale teď bylo naprosto vedlejší. Zajímalo ho jedině, proč si něco takového o Deidarovi myslí a jak na to přišel. A fakt, že druhý, ačkoliv neúmyslně, zdržoval a bránil mu tak v tom, vše se dozvědět,, mu celkem brnknal na nervy.

"To je tak," rozhodil rukama rudovlasý, hlas silně nakřáplý všemi možnými emocemi, maje co dělat, aby se každou chvíli nerozbrečel zoufalstvím. "Sám víš, že nám to už nějakou dobu neklapne..."

"Myslím, že ses jednou dvakrát možná zmínil..."

"Samozřejmě, že jsem se s tím snažil něco dělat, ale posledních pár dní je jako vyměněný. Buď vůbec nevnímá, leží v posteli a předstírá, že si čte, což mě teda musím mít za úplného imbecila, protože i slepej by poznal, že má tu knížku vzhůru nohama..."

"Nebo?" pobídl ho netrpělivě černovlásek.

"Nebo dřepí na zadku a culí se do telefonu, jako kdyby tam měl nějakýho novýho amanta. Určitě si s někým píše," zamručel zkroušeně a zbytek nápoje vypil na ex. "Už mě napadlo se ho zeptat, ale přišel bych si jako největší ubožák. A asi bych nedal, kdyby mi tu domněnku potvrdil."

"Hm..." zamručel druhý, snaže se nedat najevo, jakou mu udělalo radost, že se ten blonďatý pošuk tlemí do mobilu. A to všechno jen díky němu.

"Taky jsem myslel, že bych mu proste vlezl do zpráv..."

Uchihovi se zježily drobné chloupky vzadu na krku. Oči se mu zableskly a trochu si poposednul. "To bych být tebou nedělal. Pokud jsou tvoje odhady špatné a ty jsi jenom paranoidní - což je popravdě vzhledem k nynější kvalitě vašeho vztahu dost pravděpodobné - tak ti to nikdy neodpustí a to, co se snažíš zachránit, navždycky zničíš."

Hnědooký jen s velkým knedlíkem v krku, přes nějž mohl stěží dýchat, nepatrně kývl. Zatlačil slzy deroucí se mu do očí a kousnul se do rtu. Pak pohled upřel přímo do těch černých hloubek, které ho vždycky dokázaly vyslechnout a pomohly mu už jen svou přítomností.

"Já vím," zašeptal skoro. "Ale... Co bych měl dělat?"

Itachi polknul, když spatřil ty hluboké oříškově hnědé studánky, jak se na něj dívají plné naděje, jak prosí o pomoc, o zdárnou radu, kterou by snad mohl využít a dát svůj vztah zase do normálu. Stačil jen jediný takový pohled, aby se v něm na malý okamžik pohlo svědomí. Nedalo se ale říct, že to právě on byl příčinou všech Sasoriho problémů. Vztah mu přece začal krachovat ještě dávno předtím, než se rozhodl využít situace. Držel se zpátky strašně dlouho, protože věděl, že jakmile si něco dovolí, budou z toho jenom problémy, jež zničí jejich dlouholeté přátelství. Už se ale bohužel stalo a on to nemohl vzít zpět - i když se jednalo o pouhý polibek.