Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola osmnáctá

O sedm měsíců později...

"No, takže jsem vlastně vůbec netušil, že králíčci můžou být tak sladký zvířátka, který za tebou budou hopkat, budou tě olizovat a chtít se s tebou mazlit. Musím teda říct, že ze začátku jsem k tomu byl trochu skeptickej, ale teď jsem strašně rád, že jsem si Sharingana a Katsu pořídil," zazubil se dlouhovlasý blondýnek do monitoru a na důkaz svých slov pohladil oba zajícovce, kteří mu spokojeně spali na břiše. On sám se válel na gauči a na konferenčním stolku měl položený notebook, skrz který se bavil s jedním ze svých přátel. No, tedy... přátel... "Na co že ses mě to vlastně ptal?"

Zmateně se podíval na rusovláska, jenž ho skrz kameru sám pozoroval ne úplně věřícím pohledem.

"Jen jsem chtěl vědět, jestli bys mi mohl poslat pár věcí. Vypadá to, že se tady ještě nějakou dobu zdržím. V Berlíně mi nakonec nabídli místo a já si řekl, proč ne. Vzal jsem to," zopakoval znovu a trochu zvláštně si ho prohlížel. Ten chlap se snad úplně zbláznil! Nikdy dřív by neřekl, že Deidara, který miloval čistotu a pořádek a nenáviděl jakýkoliv nepříjemný zápach, nebo snad jen zrnko smítka, které se mu nedopatřením válelo po zemi, si koupí dva králíky, kteří mu div nelezli po hlavě, nemluvě o tom, že za sebou každých pět vteřin zanechávali bobky. A to seno všude na zemi... "Cítíš se dobře?"

"Je mi skvěle," pousmál se blondýnek. "Jo, jasně, že ti ty věci pošlu. To je bez problému. Jo! to jsem chtěl! Zítra se jdu podívat na jednu výstavu, tak jsem myslel, že až ti příště budu volat-"

"Deidaro zastav," poprosil ho klidně Sasori a smířlivě se pousmál.

Jestli si myslel, že tím, že na nějakou dobu vypadne z Japonska a možná i nějakou tu chvíli pobude v Evropě, kde načerpá spoustu zkušeností a chvíli si od toho blonďatého ďábla odpočine, tak se teda šeredně spletl. Jistě, první dva měsíce si nenapsali ani čárku, nezavolali si. On sám měl spoustu práce s tím, aby se naučil anglicky a mohl alespoň trochu na úrovni komunikovat s ostatními doktory, nemluvě o tom, že měl každou chvíli stáž v jiné nemocnici jiného státu. O časovém posunu ani nemluvě. To, co dělal Deidara dál, ani nevěděl. Třetí měsíc to ale začínalo vypadat, že se vážně zdrží o něco déle, než si myslel, a tak Deiovi zavolal, aby mu poslal pár potřebných věcí.

A od té doby se ho v podstatě nezbavil.

"Kdy naposledy sis vyrazil mezi lidi?" zeptal se ho se zájmem.

Druhý jen pokrčil rameny a začal se věnovat hlazení černého králíčka Amaterasu. "Včera jsem se stavil za Hidanovou babičkou. Bylo to fajn. Sice si myslí, že jsem on, ale to nevadí. Přečetl jsem jí poslední dopis od Hidana a pak jsme si i s ostatními zahráli bingo. Bylo to fajn," zamručel.

Rusovlásek si povzdechl. Tak takhle to vážně tedy nemyslel. "Myslel jsem se stejně starými lidmi. Co třeba zajít někam do baru?"

"Nemám na lidi náladu," odsekl modrooký.

Sasori se zamračil. Fajn. Po dobrém to tedy očividně nešlo. "Kdy jsi naposledy viděl Itachiho?"

Deidara se skoro zalknul jen při zaslechnutí toho jména. Prudce se posadil, díky čemuž vylekal obě zvířata, až z něj naštvaně seskočila až na zem a zalezla do klece, kde si ještě nezapomněla pro výstrahu pořádně dupnout. Zato on jen zíral do země a snažil se znovu převzít kontrolu nad svým tělem. Celou tu dobu se snažil seč mohl, aby na tmavovlasého muže s uhrančivýma očima zapomněl a popravdě se mu to docela i dařilo. Stačilo ale jen, aby si na něj jen na malou chviličku vzpomněl, aby se mu roztřásly všechny končetiny a schopnost logického uvažování byla ten tam. Netušil, proč takhle reagoval, ale vůbec se mu to nelíbilo.