Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola šestá

Deidara na Itachiho zprávu neodpověděl. Zaprvé byl stoprocentně přesvědčený, že něco takového si odpověď ani nezasluhovalo, zadruhé si nebyl jistý, co přesně by mu vlastně měl napsat. Nechal proto telefon telefonem, a se sluchátky nacpanými hluboko v uších se věnoval dokončování projektu. A i když mu to šlo již o něco lépe, než před několika desítkami minut, jeho mysl stále odbíhala někam pryč, a snažila se přijít na to, o co Uchihovi vlastně celou dobu šlo. Zatímco katalogizoval výsledky stejně jako Naruto ve vedlejší místnosti, projížděl si všechny zážitky pátečního večera. 

Nemohl popřít, že se Itachi choval více než přátelsky a galantně - přesně tak, jak ho vůbec neznal. Bylo to schválně, nebo to jen celá ta dlouhá léta nevnímal? Příjemně jej pohostil, konverzoval o jeho i svých oblíbených tématech bez jediného pokusu Deidaru shodit, ztrapnit nebo ponížit, i kdyby se jednalo byť jen o malilinkatou poznámku pronesenou tím tolik typickým tónem a s arogantním úšklebkem ve tváři. Ne. Ačkoli bylo těžké si tuto skutečnost připustit, měl možnost poznat úplně jiného Itachiho. Anebo toho opravdového, jenž se neschovával za něco, co mohlo být pouhou hradbou vystavěnou ze za všechna ta léta vydolovaných žulových kamenů? Vždyť ten čistý barytonový smích, jenž mu rozklepal kolena, vycházející mu z hrdla, nemohl patřit někomu, kdo by byl doopravdy takový člověk, za jakého ho Deidara celé ty roky považoval. 

Když vzpomínal dál a dál, jak večer ubíhal, tekutina v lahvi skotské pomalu, ale jistě mizela spolu se schopností uchovávat si vzpomínky čisté, alkoholem nezkalené a jasné, přibývalo na jejich úkor více pocitů, způsobujících zvýšení rychlosti krevního oběhu, tlukotu srdce, lapání po dechu, třas do klávesnice bušících prstů. Stačilo jen, aby si vzpomněl na jeho vůni, na teplé jemné rty, nová místa zkoumající jazyk a nenechavé ruce, které by z něj nejraději strhaly i poslední zbytky oblečení, aby nebyl skoro schopen myslet na nic jiného, ani něco tak základního, jako bylo dýchání. Tváře ho pálely a ruce se klepaly s každou další vzpomínkou víc a víc. 

Ta pevná hřejivá náruč. To žhavé teplo sálající tělo. Ten tvrdý penis tisknoucí se k jeho stehnu. 

Nepříjemný pípající zvuk zprávy jej vyrušil v tu nejméně vhodnou v chvíli. Až v ten okamžik si uvědomil, že se své práci již dávno nevěnoval, že se pohodlně usazený do kancelářské židle se zakloněnou hlavou opíral o opěrátko, zatímco svou pravou rukou skrze otravnou džínovou látku kalhot dráždil narůstající erekci. To náhlé zjištění způsobilo, že se začervenal ještě víc a nad všemi těmi nemravnými myšlenkami plnými Uchihy se zastyděl. Nejhorší však na tom všem bylo poznání, že by si v ten moment nejraději stáhnul kalhoty, obemknul své potem zvlhlé prsty kolem ptáka a pořádně si ho vyhonil. A ani by si k tomu nemusel pouštět porno, naprosto by si vystačil se vzpomínkami na páteční večer. 

Několikrát se naštvaně nadechl a vydechl, přičemž se s celou tou situací pomalu vyrovnával. Jistě, kdyby někdo měl možnost nahlédnout do jeho myšlenek, určitě by si myslel, že se již definitivně zbláznil, když se ze strašného pocitu viny a chuti spáchat sebevraždu propiskou, jež mu ležela na stole, propracoval k totální nadrženosti a chtivosti. A možná to tak bylo, možná mu už vážně hráblo. Co měl ale dělat? Co se stalo, stalo se. Teď už to zpátky bohužel nevezme, i kdyby chtěl. A tím si úplně jistý taky nebyl. 

Přestal v pravidelném dýchání a konečně se podíval na toho, kdo ho vyrušil od cizoložeckých, leč tolik vzrušujících a omamných představ, a málem ho při pohledu na displej telefonu ranila mrtvice. 

Za pár hodin se vracím zpět. Co kdybychom zašli na večeři? 

Chvíli si myslel, že se třeba jen špatně dívá, že se mu nějak porouchal mobil, a že mu ve skutečnosti píše Sasori a zve ho na romantickou večeři, aby si spolu mohli promluvit a všechno vyříkat, aby se jejich vztah vrátil k normálu. Věděl ale moc dobře, že to rozhodně nebyl jeho rusovlasý přítel, kdo byl momentálně mimo město. Akasuna byl již od rána v práci a věnoval se nějaké, jistě velice složité, operaci, která mohla pomoci jednomu  z jeho pacientů. Zatímco Deidara přemýšlel a skoro snil o jeho nejlepším příteli, sám Sasori konal dobro záchranou lidských životů.