Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola sedmnáctá

Rusovlasý muž s příruční taškou u nohou seděl na jednom z odpočívadel letiště s teplou bundou přehozenou přes kolena a upřeně pozoroval velký nástěnný monitor, na němž se ukazovaly odlety a přílety všech různých letadel na dalších asi dvanáct hodin. Kufr již měl dávno odbavený a letadlo, které ho mělo dostat přes půl světa daleko, dorazilo zhruba někdy před patnácti minutami. Teď už jen čekal na to, než údržbáři zkontrolují vše potřebné a než se vymění personál, aby konečně mohl nasednout a vydat se vstříc novému dobrodružství.

Nemohl si pomoct. Tělem se mu začala rozlévat pomalu se šířící a sílící nervozita, která každou vteřinu zasahovala další a další buňky jeho těla. Bál se. Ještě nikdy v tom pekelném stroji neseděl a nyní, když se takhle narychlo rozhodnul, měl strach, že si tím podepsal ortel smrti. Přemýšlel nad tím, co všechno by se mohlo pokazit a vzpomínal na všechna ta hlášení ohledně leteckých katastrof a úmrtí mnoha a mnoha lidí.

"To byl teda blbej nápad," zamručel si sám pro sebe, ale věděl, že teď už bylo vážně pozdě vycouvat.

Navíc, jak řekl Itachimu, ho tady vážně vůbec nic nedrželo. Již několikrát během těch mnoha let, co se věnoval zdravotnictví, dostal spoustu nabídek, aby se zúčastnil nějaké konference v cizích zemích nebo na nich dokonce sám přednášel. O cizokrajných stážích ani nemluvě. Sám sobě nikdy nepřišel jako nějaký extra výjimečný lékař, který si zasloužil slávu. A on po ní popravdě ani netoužil. Jediné, co si vždycky přál, bylo pro ty lidi, pro pacienty, udělat všechno. Jen, aby je zachránil a aby se znovu mohli shledat se svou rodinou. Aby rodiče opět mohli sevřít své děti v náručí. Ne, aby ta malá nebožátka vyrůstala stejně jako on - bez matky a otce, kteří oba dva zemřeli, když byl ještě malé dítě, jen kvůli tomu, že je po autonehodě doktor nedokázal včas zachránit.

Nikdy žádnou z těch nabídek nepřijal. Vždycky, i když svůj život věnoval jen a pouze práci, tak nějak počítal s tím, že nakonec zestárne po Deidarově boku. A jelikož se to teď všechno tak strašně moc pokazilo - ať už to bylo jeho, Itachiho nebo Deidarovou vinou, neměl jediný důvod tady zůstávat a akorát ubližovat sám sobě tím, že by si všechno dokola připomínal. Proto mu tahle cesta přišla jako nejlepší možný nápad. Dostane se do nového prostředí, pozná úplně nové neznámé lidi a snad se i trochu přiučí. Komunikace v cizích jazycích pro něj byla vždycky oříšek a co to šlo, vyhýbal se jí, ale nyní tak nějak doufal, že svůj strach prolomí.

Znělka a následný hlas vycházející z reproduktorů mu oznámil, že jeho letadlo je připraveno. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu. Pak sebral bundu, tašku a vyrazil k terminálu spolu s ostatními lidmi, kteří letěli jeho směrem.

"Sasori, počkej!" ozval se za ním výkřik až bolestivě známého hlasu, těsně před tím, než letušce podal svou letenku a pokračoval dál do tunelu, který spojoval budovu a letadlo.

Zmateně se otočil a měl co dělat, aby neztratil rovnováhu a neupadl na zem, jak do něj vší silou narazilo druhé tělo. Obě dvě věci, které držel, instinktivně upustil a udělal několik kroků vzad, aby ten náraz vybalancoval. Kolem těla se mu omotaly dvě hubené paže a do důlku na rameni se vecpala blonďatá hlava.

Sasori vykulil oči a dech se mu zadrhl. Bylo to tak zvláštní, zase ho mít v náručí! Tak stejné a přitom úplně jiné! Bez jediného pohnutí stál na místě a jen vnímal, jak se tělo mladšího muže jemně třese, jak se mu horké kapky vpíjí do košile, jak ho drtí ve svém objetí a nechce ho pustit! Sklonil hlavu a kousnul se do rtu. Představoval si, že přesně takhle jej bude držet po žádosti o ruku, ale nestalo se tak. Byl to sice teprve týden, kdy se to stalo, ale jemu to už připadalo jako několik dlouhých měsíců. Ale možná to tak bylo lepší. Hlavně, když mu tahle zvláštní otupělost pomůže jít dál...

"T-tohle jsem n-nechtěl," vzlykal plavovlásek. "N-nechtěl jsem tě vyhnat. J-já s Itachim nikdy n-nic neměl! N-nechtěl jsem ti ublížit. N-nechci aby to takhle dopadlo. Chci abys zůstal!"

Deidarovo tělo se třáslo víc a víc a Sasori měl co dělat, aby si neprokousnul ret. Vždycky ho ničilo, když to malé sladké stvoření plakalo, když se trápilo. Nikdy se nemohl koukat, jak tu přenádhernou tvář zdobili slzy smutku, když se jeho obličejové svaly stahovaly potlačovanou bolestí. Nadechl se, aby se dal trochu dohromady. Pak jej chytil za ramena a něžně, ale pevně, ho od sebe odtáhl. A vrazil mu facku.

Dei se na něj zmateně podíval, něco takového opravdu nečekal. "P-proč?"

Akasuna si povzdechl a zavrtěl hlavou. I když tu nebylo vůbec nic k smíchu, tvář mu i přesto protnul upřímný úsměv.

"Prober se, Deii," zašeptal, a i když se stále usmíval, i jemu se z očí spustily slzy. "Vím, že jste spolu nic neměli. Itachi mi řekl, jak to bylo. Přiznal se a ujistil mě, že to nebyla tvoje vina."

"T-tak proč?"

"Co sis myslel, hm?" zeptal se smířlivě. "Že se po takový době rozejdeme a hned z nás budou přátelé? Že se přes všechno rychle přeneseme a všechno bude fajn? Takhle to přece nefunguje."

"N-nechci, abys odjel," plakal druhý. Složil hlavu do dlaní. "J-já nevím, co teď budu dělat! Neumím-"

"Neumíš beze mě žít," uhádl rusovlásek, co chtěl říct. "Já vím. Ale jak se to chceš jinak naučit, než tím, že se nějakou dobu neuvidíme? Sám jsi mi říkal, že bysme se ve vztahu akorát dál trápili. Ale to bysme se trápili, i kdybysme dělali, že se nic nestalo. Celých těch devět let jsme se starali jeden o druhého a oba si teď těžko dokážeme představit, jaké to je, být bez sebe. A právě proto to musíme udělat. Musíme se postavit na vlastní nohy. Já už jsem se rozhodl. Ty bys měl taky."

"C-co mám ale d-dělat?"

Sasori mu jemně položil ruce na ramena a zadíval se do jeho naprosto zničeného obličeje. "Musíš mě teď nechat jít," zašeptal. "Musíš se tomu postavit čelem a naučit se žít sám. Musíš přijmout současnost a vydat se vstříc budoucnosti."

Prosíme všechny z letu A5515, Japonsko-HongKong, aby se urgentně dostavili do letadla. Odlet je plánován za osm minut.

"To je moje," zašeptal rusovlásek a ještě naposledy svého bývalého přítele obejmul. "Ty to zvládneš. Vždycky jsi všechno zvládnul. Tak nebul jak malá holka a žij. Abys mi měl, až se příště uvidíme, co vyprávět."

S těmi slovy se otočil, sebral popadané věci a s uslzenou tváří, avšak vřelým a láskyplným a možná i smířeným úsměvem na rtech, vyrazil do letadla. Jak už říkal, teď nemělo cenu z toho vycouvat. A musel uznat, že už se docela těšil. Měl být pryč pouhého půl roku, ale kdyby se měl přiznat, už teď cítil, že jeho cesta se možná o nějakou tu dobu prodlouží. Najednou mu to ale vůbec nevadilo.

Bude to jistě skvělý začátek nového života. 

Ohayo :3

Tahle kapitolka byla sice kratší, ale myslím, že v ní bylo vše, co bylo potřeba. Jak jste správně uhádli, Deidara se opravdu přišel rozloučit. Snažil se Sasoriho i chvíli přemlouvat, ale ten má naštěstí dost rozumu za ně oba.

Celých devět let byli zvyklí se jeden o druhé starat. Ale teď je prostě čas postavit se na vlastní nohy. A Sasori se rozhodl, že nová pracovní příležitost je tou nejlepší volbou.

Ale co Deidara? Zvládne se postarat sám o sebe? Udobří si svůj vztah s Itachim?

Moc děkuji za krásné komentáře, teorie a hvězdičky :3 Povídka se chýlí ke konci a já jsem šťastná, že se vám celou tu dobu líbila :3

Vaše Majo :3