Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola devátá

Druhý den, v úterý ráno, mířil Uchiha Itachi k blonďákově kanceláři. Nejen, že mu potřeboval odnést nějaké pracovní dokumenty, ale také ho zajímalo, jak na tom momentálně byl jeho a Sasoriho vztah. V sobotu dal rusovláskovi pár rad a byl zvědavý, jestli si to ti dva spolu už stačili vyříkat, a jak jeho rozhodnutí Deidara asi vzal. Nemohl říci, že by se nějakým způsobem cítil provinile. To, co mu řekl, šlo zcela od srdce. Věděl, že Sasori byl velice cílevědomý muž, kterému záleželo jak na práci, tak na pacientech, o které se staral. A právě to byl ten důvod, proč to mezi těmi dvěma v poslední době tak strašně moc skřípalo. Bylo mu proto více méně jasné, jak se jeho nejlepší přítel rozhodl a doufal, že z toho ten modrooký pošuk nebude až moc zdrcený. Jistě, byl plně připravený mu v případě potřeby poskytnout hřejivou náruč plnou pochopení.

Proto jej překvapilo, když se zasekl těsně před vchodem do jeho kanceláře, přesněji řečeno u pracovního stolu Uzumakiho Naruta, Deidarova osobního asistenta. Když vstoupil do předsíně, která mladíkovi víceméně sloužila jako kancelář, zrovna něco datloval do klávesnice, pohled soustředěný a zabodnutý do počítače. Když jej ale zaslechl, zvedl hlavu a mile se na něj usmál.

"Ah, dobrej, pane Uchiho. Jestli hledáte pana Deidaru, tak vás zklamu. Má dovolenou," zazubil se.

Černovlasý se zarazil na místě a nakrčil obočí. "Dovolenou? Neříkal, že by si něco plánoval," zamumlal zamyšleně.

Uzumaki se zadíval na dokumenty, jež výše postavený muž držel v prstech, a pak jen pokrčil rameny. "No, co jsem z toho pochopil, on sám si ji nevzal. Včera ráno mi volal jeho přítel. Poprosil mě, abych zrušil všechny plány na další tři dny a o zbytek se postaral sám. Chtěl mu udělat nějaké překvapení."

Druhý na něj zůstal zírat s otevřenou pusou, což pro něj bylo naprosto netypické gesto. Veškeré končetiny mu ztuhnuly a měl pocit, jako kdyby mu z čista jasna vyschlo v ústech.

Cože Sasori udělal?

***

Dlouhovlasý blondýnek seděl nabalený a v helmě na otevřené lanovce s lyžemi připoutanými k nohám. Vedle něj seděli další dva neznámí lidé, Sasoriho ztratil už asi před třemi jízdami. Vždycky po sjetí sjezdovky na sebe čekali u turniketu, avšak s množstvím lidí, kteří ten týden také vyrazili na hory, aby si alespoň trochu zalyžovali, netrvalo dlouho a ztratili jeden druhého z dohledu. Už předem byli domluveni, že kdyby se něco takového stalo, dají si samozřejmě vědět skrz telefon a popřípadě se sejdou na obědě v hospůdce, která stála až úplně nahoře na kopci po výjezdu z lanovky.

Zatímco se pomalu nechal dovážet nahoru, pozoroval dění a krásnou zimní krajinu pod sebou. Přes noc opět napadlo několik čísel sněhu, která ulpěla na stromech a vytvářela na zelených korunách na slunci se krásně třpytící bílé čepičky, na něž byla krása pohledět. Deidara v ten okamžik litoval, že si s sebou do batohu přece jenom nevzal fotoaparát, který mu Sasori předchozího dne tak chytře zabalil. Byl si ale jistý, že by stačila jen jedna malá chvíle, kdy by nedával dostatečný pozor, aby spadl a přístroj rozbil. Možná to tak nevypadalo, ale na některých místech se pod sněhovou pokrývkou skrývaly široké pláty zledovatělého povrchu, na kterých si nejeden zkušený lyžař již zlomil nohu.

Plavovlásek vydechnul a sledoval, jak se jeho dech stal na malou chvíli viditelným, taková byla venku zima. I když musel uznat, že Sasori měl perfektní nápad, a i přesto, že se vážně dobře bavil, mu nebylo úplně do zpěvu. S knedlíkem v krku si vzpomněl na události předešlého večera.

Po výborné večeři v místní restauraci se partneři svalili na hustou bílou kožešinu, jež ležela před rozpáleným krbem. V ruce oba svíraly sklenice s červeným vínem a nutno podotknout, že si spolu po dlouhé době opravdu dobře rozuměli. Sasori ležel na boku, nechaje o sebe Deidaru opírat, hladě ho v nejlesklejších zlatavých vlasech, které měl kdy za svůj život možnost spatřit. Tlumeným hlasem si povídali snad o všem možném a vzpomínali na to, jaké to bylo, když v tomto hotelu byli poprvé.