Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola patnáctá

Itachi udělal několik kroků vzad, jak se po ráně snažil získat ztracenou rovnováhu a instinktivně se chytil za nos ihned, co mu do něj vystřelila ostrá palčivá bolest doprovázená nepříjemně znějícím křupnutím. Jakmile se poraněného místa ale dotkl, zaskřípal zuby a zavyl bolestí. Zmateným pohledem vyhledal rusovlasého, aby se zeptal, co mu sakra hrabe, když on ho v tu ránu chytil za ramena a prudce ho přirazil ke zdi, poháněn děsivou silou způsobenou adrenalinem.

"Jak...," zašeptal a stále jej drže, sklonil na pár okamžiků pohled k zemi, jako kdyby se snad snažil získat zpět ztracené sebeovládání. Když se mu opět zadíval do obličeje, do černých očí temných jako noc a na nos, z něhož skrz Itachiho dlouhé prsty vytékala životodárná tekutina, zvýšil svůj hlas. "Jak vůbec můžeš něco takového říct? Myslel jsem, že jsme přátelé! Nejlepší přátelé a ty mi tady celou tu dobu šukáš s někým, koho miluju?!"

V Uchihových hlubokých studánkách se zablesklo šokem a poznáním. Celé jeho tělo strnulo. Pět hrozně dlouhých vteřin mu bušilo srdce jako o závod, pět nekončících sekund poprvé v životě nevěděl, co dělat, než se orgán opět uklidnil na pravidelný rytmus. Spustil zakrvácenou ruku podél těla a pokusil se ignorovat nepříjemné vlny pulzující jeho zraněním i krev, která mu vytékala jak po obličeji, tak stékala do krku. Polknul, aby zahnal železitou pachuť, z níž se mu zvedal žaludek.

"Já... myslím, že bych ti měl vysvětlit, jak to všechno ve skutečnosti bylo."

Sasori se k jeho tváři přiblížil na vzdálenost jednoho centimetru a vztekle zavrčel. "Jak mi tohle chceš asi tak vysvětlit? Moc dobře jsem viděl, jak ses na něj dneska lepil! To mi jako chceš říct, že to byla jenom zkurvená náhoda a že jste se spolu takhle jenom pracovně vítali? S jazykem v hubě toho druhýho? To snad nemyslíš vážně! Jak moc si myslíš, že jsem blbej?"

Itachi polknul. Tohle přesně byla jedna z těch situací, do které se nikdy nechtěl dostat a proč své city vůči blonďatému dlouhovláskovi dusil uvnitř sebe. S povzdechem zavrtěl hlavou a pak se zadíval do těch hřejivých, přátelských očí, z nichž ale protentokrát nečišelo nic jiného, než čirá zlost a nenávist.

"Ne. Myslím, že bych ti měl konečně říct pravdu."

"Tak to abys ho zavolal, protože jsem fakt zvědavej, jak ta pravda bude vypadat," prudce jej pustil, až se dlouhovlasý zapotácel a udeřil se o zeď do hlavy.

"Jak to myslíš?" nechápal Itachi, zatímco si prsty mnul místo na hlavě, kde mu určitě za pár okamžiků vyraší pěkná boule. Nemělo ale cenu se ohrazovat nebo se dokonce pokoušet bránit se fyzicky. Moc dobře věděl, že si takové zacházení zasloužil. "Deidara tu není. Jsem tu sám."

Na důkaz svých slov ukázal na několik párů bot, které všechny patřily jen a pouze jemu.

Sasori ztuhnul na místě. "Jsi tu sám?"

Když není tady... tak kde teda je?

***

Itachi z baru plného všemožného alkoholu vyndal dvě broušené a velmi drahé sklenice na whisky a jednu z karaf, ve kterých měl jeden z těch lepších a letitých medově zlatých nápojů, které si vždy schovával na nějakou velmi zvláštní příležitost. Už několikrát si představoval, jak tuto lahodnou tekutinu rozleje sobě a Deidarovi v okamžiku, kdyby mu blondýnek dal alespoň malou příležitost k tomu, dokázat mu své upřímné a hřejivé pocity. Nyní ale cítil, že bylo potřeba dát si něco mnohem ostřejšího, než byl obyčejný levný chlast,

S vatovým tamponkem nacpaným ve zlomeném nose se otočil a nijak nekomentoval svou bílou košili, kterou měl zničenou od krve. Jednu sklenici postavil před Akasunu, druhou dal na vlastní místo a oběma nalil ne úplně skromné množství. Pak se těžce posadil do křesla a pohledem vyhledal již trochu klidnějšího rusovláska.