Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓

Kapitola devatenáctá - KONEC

"Jé, pane Deidaro! Co vy tady takhle po ránu?" zeptal se ho zvědavě blondýnek s širokým úsměvem ve tváři. "Hrozně dlouho jsem vás neviděl! Jak se máte?"

Dlouhovlásek na svého bývalého stážistu, který na sobě momentálně měl jenom spodní prádlo a ponožky, koukal s vyjevenýma očima. Moc dobře cítil, jak všechna zdravá barva v jeho obličeji balí kufry a mizí kamsi do ztracena. Úzkost, která se v ten okamžik zrodila v jeho hrudi, se začala rozlézat do dolních končetin, jež se začínaly pomalu třást a hrozilo, že jej neudrží a on se každou chvíli zřítí k zemi. Ve spáncích mu začalo podezřele nahlas tepat.

Nasucho polkl a pořádně si Uzumakiho prohlédl. Kromě trenek a ponožek bylo jasně vidět, že je mladík vzhledem k rozcuchaným vlasům značně rozespalý. Kousl se do jazyka, aby nahlas nevykřikl. Do očí se mu nahrnuly slzy, a tak se kousl ještě silněji, aby se tam před ním nerozbrečel jako malá holka.

Nestihl to. Litoval sám sebe a dával si načas prostě moc dlouho. Měl sto chutí složit hlavu do dlaní a s pláčem utéct, ale jen tak tak se udržel. Co si jako prokrista myslel? Že na něj Uchiha bude čekat celou tu dobu, až se konečně uráčí udělat ten první krok? Teda, pokud vůbec? Ne. Nemohl se mu divit. Nedivil se mu. Tak proč to sakra tak děsně bolelo?

"Jste v pořádku?" zeptal se modrooký.

"Jo, je mi skvěle," odsekl. "Přišel jsem za Itachim."

"Jo, Itachi," podrbal se druhý blonďák v hlavě. "Ten je ještě v posteli, dneska si přispal. Můžete tu na něj počkat."

"To je v pohodě," skoro zavrčel Deidara. Jeho sebeovládání pomalu, ale jistě kolabovalo a hrozilo, že se brzy úplně složí, nebo vybuchne vztekem. Musel odejít. A to hned! Otočil se na podpatku a vyrazil pryč. Tuhle situaci by jinak nezvládl.

"Mám mu něco vzkázat?" zavolal za ním ještě Naruto, odpovědi se ale nedočkal. Nakonec jen pokrčil rameny a zase zavřel dveře. Vydal se zpátky do obýváku, kde se rozvaloval jeho milovaný. "To bylo hodně divný."

Černooký se na něj se zájem podíval. "Kdo to byl?" zeptal se a rukama mu naznačil, aby si vlezl k němu pod deku.

Naruto s radostí poslechl a pořádně se k němu přitulil. "To byl můj šéf. Teda, bývalý šéf. Ptal se na Itachiho, ale hned odešel a ani nechtěl nechat vzkaz, když jsem mu řekl, že je ještě v posteli," zamrkal nechápavě. "Tohle jsem fakt nepobral. Navíc vypadal, že to s ním každou chvíli flákne. Takhle jsem ho ještě neviděl."

Sasuke nakrčil obočí. Nebyl s Narutem moc dlouho, ale jestli se o něm za těch pár měsíců něco naučil, bylo to, že ne všechny věci mu došly tak rychle jako ostatním lidem. "Řekls mu, že je Itachi ještě v posteli?" zamračil se.

"Jo, dyť to říkám!"

Černovlasý si jej zvědavě prohlédl. "A byls tam jenom takhle oblečený?"

"Neříkej mi, že žárlíš!" zazubil se poťouchle Naruto. "Víš, že já na blonďáky nejsem."

Sasuke vydechl a vylezl z teple vyhřátého místečka.

"Hej, kam jdeš?"

"Vzbudit Itachiho. Myslím, že to Deidara trochu špatně pochopil."

***

Když Deidara dorazil domů, hodil tašku se Sasoriho věcmi vztekle na zem a plácnul sebou na gauč. Vnitřek tváře měl už úplně rozžvýkaný, jak se snažil zůstat alespoň trochu v klidu a nerozbrečet se. Už měl toho věčného pláče a sebelítosti akorát tak po krk. Nyní mu nezbývalo už nic jiného, než postavit se před krutou realitu a přiznat sám sobě, že to prostě kolosálně posral. Přetočil se na bok a stulil se do klubíčka. Pohledem vyhledal krb, před nímž se nacházely dvě metrové klece se zakrslými králíčky. Černý Amaterasu akorát doloval seno z jesliček a bílá Katsu jako obvykle chrněla na platformě. Pozoroval je, ale pohled na ně mu nedělal žádnou radost.