Dopisy na rozloučenou {TODODEKU}

kapitola 1

28.10 2018
Dva měsíce po nákaze

Milý Deku

Nemůžu na tebe přestat myslet, tak ti píšu tenhle dopis. Vím, že je takřka nemožné, ho v tomhle období poslat, ale jestli to někdy najdeš a já už budu jeden z nich, chci, aby jsi na mě nezapomněl.
Začíná podzim, takže zachvíli začne zima.. Doufám, že máš něco na sebe! Jestli ne, tak si něco sežeň, pokud to půjde.. Nechci aby jsi byl nemocný.
Ostatně jsem přemýšlel..
Chci tě začít hledat a to nejdřív, jak to půjde. Ano, beru na vědomí, že mě to může stát život, ale půjdu kamkoliv, abych tě našel a znovu tě pevně držel v náručí.
Chybíš mi, každý den víc a víc..
Každopádně začínám být unavený, takže si půjdu lehnout.
Ty bys měl jít taky!
Sladký sny, pokud to půjde.

S láskou tvůj Shoto.

Zavřel jsem deník, schoval ho do brašny a dal si ji kolem pasu, kdyby se něco pokazilo a oni se dostali přes naše barikády.
Pomalu jsem usínal a myslel jsem na něho tak, jak to dělám posledních pár měsíců každý den.

Byl jsem v polospánku když v tom jsem uslyšel výstřely. Rychle jsem se zvednul, dal si do brašny všechno co je nejdůležitější a rozrazil dveře do druhé ložnice.

„Na co tak čumíš? Tak mi pomož ne?"

Zaječel Bakugo a hodil mi zbraň. Nesnášel jsem je střílet, protože to dřív byli lidi..
Ale teď už nejsou.
Namířil jsem jednomu z nich na hlavu a vystřelil.
Snažil jsem se střílet co nejpřesněji, ale někdy to nešlo.
Někdy při představě, že ti chodící mrtvý, co teď do nekonečna bloudí, byli lidé, se mi dělá špatně, protože vím, že mě to nejspíš čeká taky.

„Bastardi! Uhni od toho!"

Odstrčil mě a zamknul. Uslyšel jsem praskání a dveře se prolomily.
Jsou tady.
Najednou jsem ucítil tvrdý stisk na mojí pravé ruce.
Zatmělo se mi před očima..

Takže! Mám pro vás novou knížku, snad se zalíbí(｡･ω･｡)ﾉ♡