Dopisy na rozloučenou {TODODEKU}

kapitola 5.

UAAAヽ((◎д◎))ゝ MÁME PŘES 100 PŘEČTENÍ!!!
Děkuju moc za vaši podporu!! (◍•ᴗ•◍)❤
Jsem za to neskutečně ráda a doufám, že se vám můj příběh bude líbit ještě dlouho!(◕ᴗ◕✿)
Ještě jednou moc děkuju!(☞ﾟ∀ﾟ)☞❤️

„Není to nic moc, ale snažíme se to tu přizpůsobit k normálnímu životu."

Řekla Uraraka, usmála se a položila batohy a tašky na zem.

„Todoroki? Budeš mít pokoj nahoře společně s Bakugem. Dneska ještě jedeme na obhlídku, ale někdo musí zůstat a vybalit věci. Však se potom sejdeme tady."

Kývl jsem hlavou na souhlas a společně s Bakugem jsme vyšli po schodech nahoru. Všiml jsem si, že Bakugo neměl jako vždycky ten jeho výraz, plný vzteku a bručounství, ale vypadal spíš smutně. Otevřel jsem dveře a vešli jsme do místnosti, která měla pouze dvě matrace a lampičku. Položil jsem svůj batoh na zem u matrace na pravé straně pokoje a podíval se na Bakuga.

„Děje se něco? Nevypadáš moc dobře.."

Řekl jsem a s úšklebkem se na něho podíval.

„Vždyť víš, co mi je.. Bojím se o Kirishimu. Tam venku, je to pro ně dva moc nebezpečný a nechci o něho přijít."

Řekl, sedl si na postel a po tváři mu začaly stékat malé kapky slz. Sedl jsem si za ním a poplácal ho po rameni.

„Katsuki.. Najdeme je! Je nás víc a řekl by jsem, že nejsme jediní kdo někoho hledá. Oni taky určitě někoho hledají, jinak nemají důvod chodit na obhlídky, ne? Zvládneme to, slibuju!"

Svojí větě jsem sám nevěřil, ale nikdy bych si neodpustil, kdybych ho v tom nechal.

„A teď vstávej, musíme jít za nima dolů."

Řekl jsem, podal mu ruku, on se zvedl a sešli jsme schody. Všichni už na nás čekali na pohovce. Když jsme došli k nim, udělali nám vedle sebe místo a Uraraka začala mluvit o dnešním plánu.

„Takže, Mineto ty zůstaneš doma a budeš vybalovat tašky, které máme z obhlídek. Momo? Ty tady zůstaneš s ním. Já, Katsuki, Todoroki a Denki jdeme ven, kdyby cokoliv.. Však vy víte."

Dodala Uraraka a podívala se na nás. Zvedla se a pomalu odkráčela k hlavním dveřím.
Zvedli jsme se hned po ní a následovali ji.
Když jsem si dával bundu, ucítil jsem něčí zatáhnutí za rukáv. Otočil jsem se a všiml si toho zakrslýho tupce.

„Je mi jasný, že se dneska už nevrátíš, protože vás vezme zkratkou, ale kdyžtak až se potkáš s ostatíma nemrtvýma, což je jasný, že ty budeš už jeden z nich, nežer mě až se příště potkáme!"

Řekl a s tím jeho tupým výrazem odešel vybalovat.

Jakou zkratkou?
Co to mele?
Jak jako jeden z nich?

„Tak kde jsi Todoroki, pohni si!"

Uslyšel jsem Denkiho hlas. Vyšel jsem ze vchodových dveří a zavřel je. Obhlídka začíná.