Dcera Neptunova 2 : Bez domova

6

Ležela jsem na ošetřovně.
Nemohla jsem se hnout. Svíravý pocit na hrudníku mi způsoboval potíže s dýcháním.
Sotva jsem cokoliv viděla, jen jako by stíny. Nedokázala jsem na ně však zaostřit. Pár z nich, které připomínaly nesourodé postavy, se u mě zastavilo.
,,Už je to třicet šest hodin. Jestli se neprobere do zítřka, je možné, že se neprobere vůbec." slyšela jsem nějaký hlas poblíž. Zněl dutě a vzdáleně.
,,A co můžeme dělat, Wille?" zeptal se jiný, dívčí hlas.
,,Bojím se, že nic. S tímhle jsem se ještě nesetkal. Můžeš zkusit doktory v Římě, ale nevím, co to s ní udělá, když ji převezeme. Mohlo by jí to uškodit." promluvil ztrápeně první hlas. Žádný z těch hlasů jsem nepoznávala. A to mě děsilo. Pomyšlení, že jsem byla v oklopení cizích a nemohla jsem se bránit, to bylo snad horší než muset čelit znovu Lupě a jejím výcvikovým metodám.
Pak, až na jednu postavu, všechny zmizeli.
,,Prosím Alexis, probuď se! Co já si bez tebe počnu." hlas byl zase jiný, než ty předešlé.
Ucítila jsem, jak se mě něco dotklo na čele. Byl to polibek.
Na mé tváře dopadli slané kapičky.
Zhoupl se mi žaludek. Svět okolo se zatočil.
,,Už jsou to tři dny. Josh zkolaboval. Alexis, jestli mě slyšíš, musíš se probrat. Všechny tu ničí, že jsi mimo. Josh už je v bezvědomí taky. Percy musí každý den, poté co od tebe večer odejde, chodit někam do moře. Zuří a jeho křik na Poseidóna se nese až k pobřeží. Reyna volá každých pár hodin a ptá se na tebe. A já bych si s tebou také rád popovídal. Jsi má kamarádka a já mám strach, že ti nedokážu pomoci." mluvil ke mě smutný hlas. Ale, ten jsem znala. Nevěděla jsem odkud, ale byl mi povědomý. Tak jemný a starostlivý.
Nechtěla jsem aby kvůli mě někdo trpěl.
Ať jsi kdo jsi, neboj se o mě. Já budu v pořádku. Nakonec se probudím. A pak si popovídáme. Jestli mě kdokoliv slyší. Budu v pohodě. Nic mě nebolí.
Myslela jsem si usilovně a doufala, že se moje slova k někomu dostanou.

,,Alexis! To je dobré." slyšela jsem Percyho hlas a cítila, jak mě hladil po tváři.
Otevřela jsem oči a vystřelila do sedu. Zabolela mě kvůli tomu hlava a já zasténala.
,,Co se děje? Kde to jsem?" mumlala jsem zmateně a rozhlížela se kolem.
,,Měla jsi zlý sen." Percy u mě seděl a držel mě za ruku.
Objala jsem ho a ulevně vydechla.
Začala jsem vzlykat. Tělo se mi otřásalo.
,,Ne-mohla jsem s-e hýb-at. Ty pos-tavy kolem. A-a ten h-las." dostala jsem ze se mezi vzlyky skoro až nesrozumitelně.
,,Šššš." hladil mě po zádech.

Mezi tím se za okny úplně vyjasnilo a už svítilo slunce.
Trvalo dlouho, než jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná si dojít na záchod a opláchnout si obličej studenou vodou.
To mi pomohlo. Hodně.
Probralo mě to a já byla zase schopná uvažovat racionálně.
Vrátila jsem se už oblečená do táborového oblečení.

,,Jak ti je?" zeptal se bratr opatrně a podal mi můj meč. Se známou tíhou u pasu jsem se cítila jistěji. Už jsem byla naprosto v pořádku, když jsme v půl osmé šli na snídani.
,,Lépe, promiň, že jsem tě probudila. Jsem zvyklá na sny, kde mě honí nestvůry a snaží se mě chytit. Jsou to vlastně vzpomínky. Vždy jsem jim dokázala utéct, i když mě chytili, nikdy mě nechtěli zabít. Ale nikdy se mi nezdálo tohle." nechtěla jsem říkat, že jsem se probudila tak vyděšená jen proto, že jsem se ve snu nemohla hýbat a nic si nepamatovala. Zpětně mi to přišlo ponižující. A touto informací jsem se to snažila zamaskovat. Nechtěla jsem, aby o mě měl starosti.
,,Nevadí, že mi o tom nechceš říct, ale s někým bys mluvit měla. Co třeba Will? Je to vlastně tvůj doktor, nikomu by to neřekl, nesoudil by tě." kývl hlavou směrem k blonďákovi, který zrovna s klukem v černé mířil ruku v ruce na snídani.