Dcera Neptunova 2 : Bez domova

5

Došla jsem až k jezeru, ale neskočila jsem do něj, jak jsem plánovala.
Na mole totiž seděla Alex Fierro a rozhlížela se po okolí.
,,Ahoj, co ty tady?" posadila jsem se k ní.
,,Magnus a Will si začali povídat o něčem doktorským, tak jsem zmizela." ukázala na dvojici blonďatých kluků kousek vedle.
Nika jsem neviděla, což mi přišlo trochu zvláštní, protože byli obvykle spolu.
,,A co ty tu děláš?" zeptala se na oplátku.
Vysvětlila jsem jí svůj problém se schopnostmi a nápad Rachel.
,,A jak se s nimi chceš bavit? Co jsem slyšela, tak nevylézají z vody." bradou ukázala na sotva viditelně nazelenalé dívky kousek od mola.
,,To není problém, umím dýchat pod vodou." zakroutila jsem nevinně hlavou.
,,Výhoda, když jsi dcera Neptuna." dodala jsem. Nebyla jsem si jistá, kolik toho vlastně ví o polobozích.
,,Tak bys měla jít, ne?"
Trochu mě to překvapilo. Nezdála se, že by ji moje společnost tak vadila.
,,To se mě chceš zbavit?"
,,Ne, ale vypadá to, že jsi sem kvůli tomu šla, ne? Tak si to jsi dohodnout, než na to zapomeneš." rukou mě popohnala směrem ke hladině.
Poslechla jsem a zklouzla z mola do vody.
Naposledy jsem se za ní podívala a pak se ponořila.

Nebyla jsem mokrá, jen mě okolní voda chladila na kůži.
Chvíli jsem se jen tak vznášela ve vodě, užívajíc si energii a klid, který mi přinášela.
Pak jsem zahlédla dívky, hrající si mezi řasami na dně zeleného jezera.
Byla jsem překvapená, jak hluboko voda až sahala, světlo ze slunce tam sotva sahalo.
,,Promiňte!" zakřičela jsem směrem k dívkám se zelenými vlasy. Můj hlas zněl pod vodou opravdu zvláštně, skoro jsem se nad tím zasmála.
Nymfy se směrem ke mě otočili a ta nejblíže ke mě se zachichotala a zamávala ke mě rukou plnou náramků z mušlí.
Ostatní ji ihned napodobili.
Vzhledem k tomu, že se k ničemu dalšímu neměly, dala jsem se do plavání blíže k nim.
,,Zdravím, jsem Alexis. Mohla bych vás i něco požádat?" byla jsem od nich jen pár metrů.
,,Nechceš si s námi hrát?" zeptala se půvabným hlasem jedna z nich. Byla krásná, jako všechny ostatní. Ve vlasech měla zapletené řasy a malé kamínky, které se matně leskli v šeru hluboké vody.
,,Možná později. Teď bych na vás měla prosbu." odbyla jsem jí a stále se snažila zůstat u původního plánu s žádostí.
,,Ale my si teď hrajeme! Pojď s námi, je to zábava. Nech se unášet proudem." odpověděla jiná nymfa a pro příklad se položila zády dolů na vodu a rukama za hlavou naznačila plavání, jako by předstírala, že byla mořská panna.
,,Na to nemám čas. Potřebuji se naučit kontrolovat své schopnosti, abych někoho nezmáčila pokaždé, když se naštvu!" ztrácela jsem trpělivost a instinktivně donutila vodní proud, aby nymfu zastavil na místě a obtočil se kolem ní.
,,A proč? Voda je skvělá, všichni by měli být namočení." znovu se zachichotala ta, kterou jsem držela jedním proudem, jako by to byla nějaká hra.
V pravém oku mi začínalo cukat, když se ke líbeznému smíchu přidaly i ostatní nymfy a udělali nesourodý kruh okolo té první.
S trhnutím zápěstí jsem je všechny odhodila stranou, ale jen se rozesmály ještě více.
To nemělo cenu.
Vzdala jsem už jakékoliv pokusy a větší silou, než jsem zamýšlela, jsem se nechala vytáhnout nahorů. Ale opravdu jsem to přehnala, protože jsem se nezastavila na hladině, ale vyhodilo mě to rovnou na molo, kde už seděl Percy s přáteli.
A jak jsem elegantně přistála na obličeji za jejich zády, začali se smát.
,,Ha ha ha. Moc vtipné." bručela jsem a posadila se vedle Rachel, která se mi ihned dala do česání vlasů. Ani nebyly mokré, což bylo na jednu stranu výhodné, ale také mě to rozčilovalo. Protože to byla další věc, co jsem nedokázala ovlivnit.
,,Tak jak to šlo?" zeptal se zvědavě bratr, který objímal jednou rukou svou přítelkyni kolem ramen a stále měl na tváři široký, trochu křivý, úsměv.
,,Ani se neptej. Budu na to muset přijít sama." jako na všechno, co se týkalo mého momentálního života. To jsem sice nahlas neřekla, ale viselo to ve vzduchu.

Až do večeře jsme všichni seděli na mole a poslouchali vyprávění Magnuse a Alex.
Povídali o jejich putování po devíti světech. Zvláště se mi líbilo, jak Alex usekla Magnusovi hlavu hned na začátku.
Moc mi to nepomohlo s menším strachem, který mi naháněla, ale to, že jednala okamžitě, mě ohromilo.
,,Hej ty!"
Seděli jsme společně s Emmou na večeři, když se k nám hrnul nějaký vysoký svalnatý kluk s polovinou vlasů vyholenou.
Já i Emma jsme okamžitě přestali jíst.
Asi jsme už byly obě zvyklé na narážky ostatních.
Kluk, který měl v zádech Deana, ale šel směrem s Magnusovi a Alex, kteří byli na druhé straně stolu.
,,Ty se zelenýma vlasama!" nemluvil nijak výhružně, ale když na vás křičí takový kluk přes jídelnu, berete to jako výhrůžku.
,,Jsem Alex." představila se a otočila se na kluka.
,,A jsi holka, nebo kluk?" dotázal se.
Viděla jsem za ním Deana, který vypadal, že se svého kamaráda snažil přesvědčit, aby to nedělal. Zároveň se díval mým a Emminým směrem.
,,Co ti je do toho?" odpověděla otázkou Alex, naprosto klidná na první pohled.
Sotva znatatelně ale mrkla na Megnuse.
,,Chci to vědět." chytře si založil ruce.
Už jsem se chystala zakročit, a bránit Alex, ale Magnusův pohled mě zastavil.
Sám se s úsměvem díval na konfrontaci Alex a kluka. Jako by čekal dobrou podívanou.
Zastavila jsem Emmu, která se začala zvedat.
Naznačila jsem jí, ať se také podívá na Annabethina bratrance.
,,Momentálně jsem holka, ale jestli budeš mít dál blbé keci, tak budu kluk, co ti pořádně nakope prdel." blísklo se jí v jantarovém oku.
Její hlas zněl výhružně bez toho aby se snažila, takže se Dean raději vzdálil zpět ke svému stolu.
Přece jenom nebude tak hloupí, aby se zaplétal do dalšího maléru. Pomyslela jsem si.
,,Takový škvrně?" zasmál se a vůbec nebral na vědomí, co se právě dozvěděl.
Alex nemeškala.
Zvedla se, z ruky si odmotala drát a švihla s ním je klukovi.
,,A ty jsi?"
,,Greg Finnsock. Syn Hébé." představil se svalovec, očividně pyšný na svůj původ.
Trochu jsem se naklonila k Emmě.
,,Čeho je bohyně?"
,,Dřív číšnice bohů a bohyně jara. Teď žena Hérakla." šeptem mu vysvětlila a dál sledovala scénu před námi.
Juventas, žena Herkula. Proběhlo mi v hlavě.
,,Alex Fierro, dítě Lokiho." předvedla drobnou úklonkou.
,,Kdo je Loki?"
,,Kdo je Hébé?" oplatila mu jeho otázku s vysněným tónem.
Greg se mračil.
Ani jsem si nevšimla Deana, který se vrátil ke svému kamarádovi.
,,Nech to být." vzal ho za rameno a chtěl se s ním vrátit ke stolu.
,,Takže co jsi zač. Jsi holka nebo kluk?" zeptal se znovu Greg a odstrčil arésovce.
Protočila jsem očima nad jeho tupou hlavou.
,,Doufám, že ne všichni jste tak natvrdlý." otočila se na nás stůl.
Na mé tváři se objevil široký úsměv. Přece jen jsem sama byla přesvědčená, že právě tak natvrdlá byla většina táborníků.
,,Kámo, nech to být!" vzal Dean kamaráda za předloktí a za tichého hovorů ho odtáhl.
Upřímně jsem doufala, že tyhle konflikty s jistými Řeky přestanou.
V hlavě se mi vybavila jídla s legií. V tu chvíli mi táborová jídelna připomínala domov.
Nějaké ty konflikty se u jídla vždy najdou, jako všude. Jinak se všichni bavili a smáli. Už nebyli rozdělení podle rodičů.
Smutně jsem se po zbytek rozhlížela a doufala, že se opět ocitnu doma se svou legií, svou rodinou.
Bolestně jsem si uvědomila, že i kdybych se do Nového Říma vydala a opět se přidala k Římanům, nikdy by to nebylo jako dřív.

,,U jídla jsi byla nějaká nešťastná." promluvil Percy, který se ke mě přidal při cestě do hlavní budovy za Cheirónem.
,,Není ti dobře?" zeptal se.
,,Jsem v pořádku." odbyla jsem ho. Nebo jsem se o to snažila.
,,No tak, Alexis. Chci ti pomoc." zastavil mě se starostlivým výrazem a stoupl si ke mě čelem. Byl jen o trochu vyšší než já.
,,To nic není, stýská se mi po domově. Po rodině, kterou už vlastně nemám." chtěla jsem, aby to vyznělo bezstarostně, ale spíš jsem zněla jedovatě.
,,Chybí ti tábor Jupiter?" tvářil se překvapeně.
,,Jistě, několik let byla legie moje jediná rodina. Renya byla moje jediná rodina. Jasně, teď mám tebe a lidí tady jsou, až na pár výjimek, super. Ale není to..." nevěděla jsem, jak to m popsat. Ten stesk po pravidelných bojích o pevnost se čtvrtou kohortou. Samostatné lekce s Joshem. Povídání si s holkami.
Chyběli mi dokonce otravné keci Liz.
,,Není to ono?" smutně se usmál.
Pochopil.
,,A co pozvat kamarádky na návštěvu? Cheirónovi by to nevadilo." napadlo ho a otočil se na kentaura, který nám mířil naproti.
,,To by asi nevyšlo. Lhala jsem jim dva roky. Pak zjistili, že jsem dcera Neptuna. Nevím, jestli se mnou vůbec chtějí mít něco společného." zavrtěla jsem nešťastně hlavou.
,,Ale to se nedozvíš, dokud se jim neozveš a nezeptáš se." promluvil moudře Cheirón, který slyšel nás rozhovor.
Nevadilo mi to, byla jsem šťastná, že nemusím nic skrývat.
,,Já nevím. Zkusím se nad tím zamyslet."
Chtěla jsem přátelům zavolat, tak moc. Ale moje pochyby mě nutili váhat.

Po tom oznámení jsme s Cheirónem probrali můj rozvrh. Vše jsme si pak ve srubu zapsala na papír, stejně jako jsem to dělala v táboře Jupiter.
Každé ráno jsem si zapsala trénink u jezera.
Pak jsem měla začít chodit na cvičení s mečem s dětmi Herma a dalšími od menších bohů. A před večeří jsem si mohla každý den vybírat mezi výtvarnou dílnou, nácvikem lukostřelby, jízdy na kánoi nebo na pegasech a nebo lezení po lávové stěně.
Upřímně nic z toho mě nelákalo, a také jsem se oháněla argumenty, k čemu mi bude vědět, jak jezdit na kánoi nebo vytvářet sochu. Ale Cheirón s Percym byli neoblomní, a tak jsem souhlasila.
Po večeři mi naštěstí nehrozilo, že by mě poslali na cvičení, protože se zpívalo u ohně.
Což jsem, když jsme se vydali k ostatním, odmítla.
Za prvé mi to přišlo hloupé a za druhé jsem ani neznala text.
I tak jsem se ale usmívala, když kolem mě všichni vesele zpívali píseň, jak se babička strojí do bitvy.
Všimla jsem si Emmy, která seděla v hloučku dětí Afrodity a smála se s nějakým klukem v brýlích.
Vlastně byla těmto dětem dost podobná. Ne vzhledem, ale vyzařovala z ní podobná energie.
Což by mě nemělo překvapovat, ale dělo se. Až když jsem se o tom zmínila Percymu a Annabeth, když jsme šli ke srubům, mi došlo, že její otec je vlastně Amor, Erós, syn Afrodity a Arése.

,,Vůbec jsi nemluvila o Joshovi." poznamenal Percy, když se od nás oddělila Annabeth a šla ke svým sourozencům.
Neodpovídala jsem. Nemyslela jsem, že bylo to třeba.
,,Byl něco víc, než nejlepší kamarád, že?" nedal se a mluvil dál.
,,Já nevím, asi. Než jsem se vymkla z kontroly, políbili jsme se. Kdo ví, co s ním je teď." prošla jsem dveřmi, které mi Percy podržel.
,,Prý se ode mě nejdřív nechtěl ani hnout, ale pak odešel a nevrátil se. Co si o tom mám myslet?" posadila jsem se na svou postel.
Percy měl na té své náhradní táborové oblečení.
,,Nevím." přiznal Percy.
Vzala jsem si velké táborové tričko a kalhoty od pyžama a šla se převléct na záchody vzadu ve srubu.
Bylo trochu podezřelé, že záchody měl každý srub, ale koupelny byly společné.
,,Promiň, za tu udivenost, že ti chybí Nový Řím. Pořád zapomínám, že to byl tvůj domov."
Když jsem se vrátila, Percy už byl také převléknutý a ležel na posteli jen v pyžamových kalhotech.
Až moc mě bolelo, když správně použil minulý čas. A v táboře polokrevných jsem nebyla tak dlouho, abych ho mohla nazývat domovem. Neměla jsem domov.
Chtěla jsem změnit téma.
,,A jak to jde vůbec na škole?" zeptala jsem se se zájmem. Sama jsem do školy nikdy nechodila, tak mě napadlo, že by mi to mohl Percy vysvětlit.
,,Vlastně docela dobře. Jsem tam spolu s Annabeth, což dost pomáhá. Kdyby mě nenutila, asi bych se nedokázal pořádně soustředit na učení. Navíc když jsme dva, je to bezpečnější. Kdyby se nám tam dostali nějaké nestvůry..." rozmluvil se Percy zasněně a začal mi vyprávět o věcech, co se mu stávali už na základní škole. Některé z nich mi už vyprávěl Grover nebo Rachel, ale jiné byli neznámé.
Usnula jsem při jeho vyprávění.