Dcera Neptunova 2 : Bez domova

12

Dvacetiminutová cesta od autobusu až k tunelu nám zabrala sotva pět minut.

Důvod?

Nějaké kyklopy napadlo, že by se prošli po ulicích mezi Berkeley a Oaklandem.

A kdo by řekl, že ty obrovské a těžké nestvůry umí tak rychle běhat?
,,Doufám, že má službu na stráží nějaký dobrý střelec." hlasitě dýchala vedle mě Emma.

Na vrcholu kopce jsme na chvíli zastavili, jen abychom po pohledu zpět zjistili, že musíme přidat.

,,To já spíš doufám, že to nebude žádný politik jako Oktavián a nechá nás projít." zavrčela jsem a snažila se zaostřit a hlídku u tunelu.
,,Proč jsme sakra šli tou delší stranou?" nadával Dean, který byl trochu za mnou.

Běželi jsme ve formaci. Emma první, kousek vedle a za ní já a záda nám hlídal Dean.

,,Protože tou kratší se dá leda tak jezdit na zadku!" odpověděla jsem a trochu přidala.
Přiběhli jsme k husté silnici.
Nějaký úsek se dal běžet podél, ale na konec jsme stejně museli vběhnout mezi auta.

Měli jsme neskutečné štěstí, že byla poblíž nějaká nehoda, a tak jsme měli jednodušší přechod. Tím pádem to ale bylo snadnější i pro kyklopy. Už jsem měla vstup do tábora na dohled.

A jen díky vycvičenému zraku se mi podařilo rozpoznat tři postavy sedící pár metrů od tunelu. Nevšimli si nás, dokud na mě Dean nezahulákal.

,,Zatraceně, tak pomůžete nám?"
Trochu jsem se ho lekla a tak jsem zakopla a udělala pár koleček v hlíně. ,,To si děláš prdel?" křičela jsem naštvaně na Deana a nechala si od Emmy pomoct na nohy.

Musela jsem si šetřit hlínu z obličeje, abych vůbec nevěděla, kam běžet dál. ,,To ti nedaruju!" rozeběhla jsem se na novo s Emmou po boku.

Tři dívky v brnění a s meči u pasu zůstali čelem k nám, připravené na pomoc. Jakmile jsme byli pár metrů od nich, rozeběhly se nám naproti. Ale místo toho, aby nás zastavily, pokračovali na dva kyklopy.

Sotva jsem je v té rychlosti viděla.
Vlastně jsem si byla jistá jen tím, že jedna z nich byla černoška s vlasy v silném copu, druhá byla blondýnka s krátkými vlasy a třetí byla hnědovláska, jen o něco menší než já. Zastavila jsem u tunelu hned po Deanovi a vydýchávala se v předklonu.

,,Ty pitomče!" obrátila jsem se na něj, když jsem nabrala dech. ,,Co!? Já nemůžu za to, že jsi se lekla!" odporoval.

Zavrčela jsem, vzala ze svých vlasů hlínu a hodila mu jí přímo do obličeje.
,,Já nemůžu za to, že jsem spadla." řekla jsem ironicky.

Dean chtěl něco říct, ale Římanky se k nám vrátili. Neviděla jsem, já ty kyklopy zabili, ale jistě byly rychlé. Cestou k nám si sundaly helmy, které jim částečně zakrývaly tváře.

,,Identifikujte se." promluvila blondýnka jemným hlasem.
Obrátila jsem pozornost na ní a zarazila se.
Z pod blond vlasů se na mě dívali povědomé nebesky modré oči.
Nezmohla jsem se ke slovu, proto promluvila Emma.
,,Jsme návštěva z tábora polokrevných. Emma Herrichová, Dean Richrdson a Alexis Remírez-Allerano." šťouchla do mé ruky, abych ukázala svůj znak legie.
I tři dívky zamrzly.

Hnědovláska, tedy spíše rusovláska, jak jsem si uvědomila později, přešla ke mě blíž. ,,Alexis?" zašeptala černoška a položila mi ruku na tvář. Vyrostla od té doby, co jsme se viděli naposledy. Všechny vyrostly, ostatně jako já. Rozklepal se mi spodní ret a z očí mi začali padat slzy.

,,Alexis!" vykřikla blonďatá Liz a vrhla se na mě. Objala mě s takovou vervou, že jsme společně spadly na zem.
,,Liz." vydechla jsem ulevně a také ji objala. Nezajímalo mě, že mě studila a tlačila její zbroj. Od kdy nosí Liz zbroj? Byla má první myšlenka.