Dcera Neptunova 2 : Bez domova

14

Josh se provinile nadechl a začal mluvit.
,,To je jen mezi námi, ale hlavní je, že už na tebe naštvaná není." řekl a založil si ruce
Strnule jsem seděla s horkou čokoládou v rukách a ani nemrkala.
Nesouvisle jsem mu řekla, co se stalo v kasárnách s holkama.

,,Ale Alexis, ty jsi vážně něco. Jak je možné, že jsi si toho nevšimla? I já si toho, jak na tebe koukala, všiml. A to jsem kluk!" zamával se mnou. Hrníček mi vypadl z ruky a rozlil se na kamenný chodník.

,,Ale já... Já ne..." koktala jsem.
,,Zatraceně! Proč pořád nedokončuju věty!" praštila jsem se do hlavy.
,,To děláš, když jsi nervózní." podotkl Josh s úsměvem.

,,Pojď, bude večeře." vzal mě za ruku a vytáhl mě na nohy. K jídelně mě musel dostrkat. A pak mě usadil k Mie, Ginger a Liz, která se až podezřele moc smála na Deana.
,,Ahojky Joshi. Konečně jsi si popovídal s Alexis? Že vypadá suprově s těmi vlasy a v tom oblečení?" ukázala na nás Ginger své bílé zuby.

,,Ty vlasy dělala Rachel a věci kupovala Emma." řekla jsem jako v mrákotách a zadívala se do svého talíře. Měla jsem nandané své oblíbené palačinky s karamelem, ale vůbec se mi nechtělo jíst.

,,Emma je táborová nákupčí." osvětlil Dean. ,,Prý si chce otevřít salón."
,,Co je s tebou?" zeptala se Mia vedle mě.
,,Co?" vzhlédla jsem od talíře. Sotva jsem vnímala, co se kolem mě dělo.
Byla jsem ponořená do myšlenek.
,,Měli jsme debatu na téma citů." vysvětlil Josh. Celou večeři jsem přemýšlela, o čem se asi Josh mohl s Emmou bavit.

Po jídle, které jsem vlastně ani nesnědla, jsme se společně vydali ke kasárnám. Musela jsem se držet Joshe, abych pořád nezakopávala.
On a holky nás doprovodili k budově pro návštěvníky, řekli, že naše věci už tam přemístili. Liz nabídla, že by jsme se mohli společně podívat na nějaký film a ostatní souhlasili.
,,Lidi? Půjdu se ještě projít." nepřítomně jsem jim zamávala a vydala se k Malé Tibeře.

Několikrát jsem cestou zakopla a jednou se dokonce naplácla na zem.
Bylo mi to jedno. Připadala jsem si jako v jiném světě, jako zhypnotizovaná jsem naslouchala šumění vody a měla pocit, že v něm slyším i něco víc.
Došla jsem až k řece a posadila se na břeh.

Jako bych slyšela zpěv samotného nitra země. Tak moc jsem chtěla do proudu skočit, zpívat a tančit ve vlnách. Ale i přes omámení jsem váhala. Bylo to ukvapené, lehkovážné a rozhodně ne římské.

Pak jsem si ale vzpomněla na Joshe, který říkal, že už nemusím potlačovat city a emoce. Že už se nemusím bát, že by mě nepřijali takovou, jaká jsem. Překonala jsem, co mě učili a začala se svlékat. Ne proto, abych se nenamočila, ale proto, že jsem jednoduše chtěla.

Zůstala jsem pouze ve spodním prádle. Okolo mě byla tma, voda jako by zářila jen pro mě. Hvězdy nade mnou blikaly. Studený Vaněk mě lehce hladil po nahé kůži až mi naskakovala husina. Ne z chladu, to vůbec. Spíš ze vzrušení z nového zážitku.

Nejdřív jsem se pohupovala v bocích zároveň s vlnkami. Pak ale všechny mé zábrany padly a já udělala krok k řece.

A pak další.

Šla jsem po divoké hladině a vlny mě hladily po chodidlech. Uprostřed řeky jsem se zastavila a podívala se na město. Stále živé, zářilo pouličními lampami. Jeho obvyklý hluk jsem neslyšela, jen vodu. Zvedla jsem ruku a voda mě napodobila.

Rozesmála jsem se.

Schovala jsem se za vodní stěnu, která pulzovala energií. Rukama a boky jsem napodobovala vlnění řeky pod sebou. Vlasy mi létali kolem hlavy a protínaly kapičky ve vzduchu.
Melodii už jsem slyšela pořádně. Jakoby pro mě zpívala nějaká vodní nymfa písně starých časů, kdy lidé ještě uctívali pradávné bohy vod. Před titány, před mým otcem.