Dcera Neptunova 2 : Bez domova

7

Přišlo mi, že jsem najela na stereotypní režim. Během dvou týdnů jsem začala ztrácet pojem o čase.
Sny, které jsem si začínala uvědomovat jako vzpomínky z doby, kdy jsem byla mimo, mě už tolik neděsili. Jistě, stále jsem se probouzela zpocená, ale už jsem nebrečela.

Dny se oteplovaly, ale já raději chodila v mikinách.
Každé ráno jsem snídala s Willem, Nikem a Emmou. A stejně tak jsem s nimi seděla i na ostatní jídla.
Po jídle jsem chodila sama k jezeru a seděla na mole. Snažila jsem se trénovat tím, že jsem skupince, která měla zrovna jízdu na kánoi, pomáhala s rychlostí. Sem tam se stalo, že jsem neudržela vodu na uzdě a kánoi vylétla na břeh, ale nikdo mi to nevyčítal. Spíše se smáli a chtěli ještě další svezení. Všichni v táboře byli tak otevření a díky tomu jsem se mezi nimi cítila dobře.

Pomalu mi to začínalo jít, i když šlo jen o drobnost, byla jsem z toho nadšená.
A unavená na pár hodin. Což bylo akorát na oběd a pak jsem s novou silou chodila do arény.

Někdy během druhého týdne se k nám přidal v jídelně i Dean a i když to ze začátku byl nezvyk a on moc nemluvil, ve čtvrtek jsme si samovolně začali povídat o strategii na hru o vlajku.
Ta mě zaujala. Dean mi, společně s ostatními, u snídaně vysvětlil, jak to chodilo a uzavřel s mým srubem dočasné spojenectví. Ostatní, kteří si pamatovali rozepře Percyho a Clarisse se na to tvářili zvláštně.

Na víkend mělo přijet více bývalých táborníků. I Percy, se kterým jsem se trochu pohádala právě kvůli spolupráci s Arésovím srubem. Zároveň se měla konečně vyřešit s Clarisse ta záležitost s trestem.
V našem rozhovoru přes Iris Percy řekl, že nebude bojovat proti Annabeth. Měla jsem totiž stát proti modrému týmu, který vedl Athénin srub. Ta se do toho nakonec vložila a rozhodla, že se tedy ani jeden nezúčastní boje.
To mě mrzelo. A ještě více mě mrzelo, když jsem mu na konci rozhovoru řekla, že byl zaujatý vůči dětem Arése. I když to byla vlastně i trochu pravda.

Boj o vlajku se měl uskutečnit v sobotu.
V pátek jsem na Percyho a Annabeth čekala na Vrchu polokrevných.
Nevěděla jsem, jak se budu s Percym bavit, ale chtěla jsem se omluvit, že jsem mu to vmetla tak do tváře.
Seděla jsem opřená o strom, za ty dva týdny jsem se s drakem stihla řádně, s Willovou pomocí, seznámit.
Už jsem se ho nebála a zatímco jsem čekala na bratra, hladila jsem ho po ocase.

Dívala jsem se na tábor před sebou.
Na lávové stěně jsem se zvládla několikrát popálit a ještě se mi nepovedlo se dostat úplně nahorů. Jízdu na kánoi jsem zkusila jednou a nebavilo mě to, protože mi to přišlo směšně snadné. Byla jsem dvakrát ve výtvarných dílnách a zkoušela dělat bustu ve tvaru slona Hanibala. Až moc se podobala psovi, ale i tak jsem pokračovala. Nehodlala jsem se vzdát. Lukostřelbu jsem sice chtěla zavrhnout, ale moje touha se naučit vše mi to nedovolila.

Nejvíce jsem měla ráda výcvik v aréně. Zloděj a Bandita mě začali učit řecký způsob boje. Ten byl o dost uvolněnější a hodně rychlý.
Vlastně mi nedokázali dát přesné instrukce a tak jsem je při soubojích pouze napodobovala. To mě trochu vyhazovalo z rytmu a často jsem končila na zemi.

Opravdu jsem se nenudila a za to jsem byla táborníkům vděčná.
Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla dvojice, mířící ke mě z druhé strany kopce. Ani jsem je neslyšela, než na mě promluvili.
,,Ahoj Alexis." uslyšela jsem za sebou hlas Annabeth a s nadskočením jsem se vyšvihla na nohy a postavila se instinktivně do obrané pozice.
,,Percy, Annabeth!" vydechla jsem a uvolnila se.

Chtěla jsem bratra obejmout, ale tvářil se trochu zasmušile.
,,Percy, jestli jde o ten boj o vlajku, tak se moc omlouvám." smutně jsem se usmála a přešla k němu blíž.
On i blondýnka byli v dlouhých kalhotech a mikinách s názvem jejich školy. Percy v zelené, Annabeth v rudé.